Jetek trpící nespavostí kráčel prázdnou chodbou a mířil na lodní galerii.
Každá loď měla někde vybudovánu vyhlídkovou galerii, jejíž účel se různil od oslav po pozorování. Na některých lodích to byla velká síň, vyzdobená a teplá, vybavená přístroji na sledování hvězd. Na jiných, menších lodích, to mohla být pouhá kajuta s oknem a informační videoobrazovkou, kde jste si mohli vyvolat veškeré lidské znalosti o planetách, které bylo možno vidět.
Tato komnata byla někde mezi. Byla kulatá, měla jen jeden vstup, a jejích pár kovových židlí se lesklo tlumenou zlatou barvou díky slabých světlům na vysokém stropě. Na zdech byly Amarrské náboženské ikony, podobizny a obrazy, ale většina z nich byla částečně zakryta nedávno zavěšenými standartami rodu Sarum. Kromě kovových židlí byly hlavním druhem nábytku, rozptýleným po středu a vzdáleném konci místnosti, malé lavice bez opěrátek, pokryté purpurovým materiálem podobným semiši. Celá protější strana místnosti byla osazena zakřivenou stěnou průhledného polykarbonátového skla, za touto nezničitelnou stěnou byl prázdný vesmír, nekonečný a stálý. Pohledu dominovaly obří mlhoviny o velikosti království.
Posezením na těchto nízkých lavicích uprostřed místnosti člověk získával pocit malosti, navracelo to do dětství. Jetek v těchto složitých časech někdy zatoužil cítit ten pocit. Přicházel sem, když řev řek v jeho hlavě potřeboval uklidnit, a tento malý výklenek v pohybujícím se světě, tento malý les kovu a hvězd, mu vždy nabídl uspávající ticho.
Jetek si jako každý jiný osobně vybral posádku. Byl prohlížen týmy psychologů i doktorů, a i když nikdy nezašel tak daleko, aby poukazoval na svou loajalitu – byl členem posádky, ne politik – nikdo jeho loajalitu nezpochybňoval.
A právě proto byl na této lodi, pověřen dovézt Císařovnu Jamyl Sarum do cíle její vícedenní pouti.
Její doprovod se držel stranou, udržoval dvůr v jejich části obytných prostor lodi, a ačkoli bylo posádce povoleno do nich vstupovat samostatně, jejich mísení s císařským doprovodem bylo jemně nedoporučeno. Každý znal své místo na lodi.
Takže když Jetek vstoupil do místnosti a posadil se na jednu z lavic, zatímco většina jeho posádky bezpečně spala, a vlastní lidé Císařovny byli pravděpodobně odloučeni ve své části plavidla, předpokládal, že místnost bude požehnaně prázdná, jako byla vždy, když sem šel hledat útočiště.
A proto když si někdo odkašlal, prolétl mu mráz po zádech, a když se otočil a spatřil, kdo stojí v potemnělé části místnosti, cítil, jako kdyby se mu v děsu měla kůže servat z těla.
Každý věděl, kdo je Jamyl Sarum, už dlouho předtím, než se znovu objevila, a každý přesně věděl, co provedla za nedávné Minmatarské invaze, ačkoli se zdálo, že žádné příběhy těch událostí se neshodují, Všichni ale souhlasili, že Minmatary zastavila. Nosila s sebou reputaci tak legendární, že dosahovala mytických výšin, a její obrazy ukazovaly kromobyčejnou krásu, jež rozhodně přinášela do hlav mladých mužů velmi světské myšlenky. Byla božská, jak jen nějaký člověk na světě mohl být.
Před ním, ani ne deset kroků daleko, stálo Její Veličenstvo, vládkyně Amarrské říše, císařovna Jamyl Sarum I.
Vydal ze sebe zvuk někde mezi zakňouráním a tlumeným zakuckáním.
Stála tam a měřila si ho, pak postoupila o několik kroků blíž. Jeho nohy, nyní vytvořené z želé, chtěly utéci pryč, ale dokázal sebou akorát škubnout. V malé části panikou zmražené mysli byl vděčen, že jej strach paralyzoval, neboť slepý útěk od Jejího Veličenstva by pravděpodobně byl jednou z těch pár věcí horších než přistoupit k ní bez povolení či záměru.
„Jak se jmenuješ?“ řekla. Pouze hleděl na ni, neschopen mluvit.
Přistoupila blíže. Její hnědá hedvábná róba se za ní táhla jako druhý stín, zlatá výzdoba v záhybech se blýskala v jemném světle. Její dlouhé kaštanově hnědé vlasy spadaly po jejích zádech, tam tmavé, že byl téměř neodlišitelné od její róby. Usmála se na něj, což vše jen zhoršilo.
„Už jsem unavena rozhovory jen se svým doprovodem,“ řekla hlasem, jenž byl cítit jako teplé sluneční paprsky. „Je to dusivé. Chci dosáhnout k jiným, zvláště odloučeným duším v temných hlubinách. Nikdy se nesmíme bát neznámého.“ Naklonila hlavu na jednu stranu. „Jsi v pořádku? Hledíš s otevřenými ústy jako otrokářský pes při krmení.“
Jeho hrdlo se konečně rozhodlo nechat vzduch projít, takže konečně popadl dech. „Císařovno, omlouvám se, nechtěl jsem sem vpadnout, odpusťte mi, odejdu -“
„Prosím zůstaň,“ odpověděla Sarum. „Strpím společnost. Na této dlouhé cestě existuje jen málo než přemýšlení či povídání si pro sebe.“
„Opravdu jsem se sem k vám nechtěl vplížit, Císařovno, a nemyslím, že bych měl být tak blízko-“
„Ale no tak. Vůbec se necítím v nebezpečí. A slyšela jsem tě přicházet,“ řekla.
To Jeteka překvapilo, protože mohl přísahat, že při vstupu nevydával žádné zvuky, ale uklidnilo ho to. Povstal z lavice a na okamžik před Sarum poklekl, poté znovu povstal a přešel k oknu, aby byl v respektující vzdálenosti. Opět přešla k němu, čímž se mu opět začal běhat mráz po zádech v obavách, a pohleděla na ty samé hvězdy.
„Jaký je tvůj názor na Boží práci?“ optala se.
„Prosím, Vaše Veličenstvo?“
Obdařila jej opět svým podivuhodným úsměvem. „Obloha, Jeteku. Moře, po němž se plavíš.“
Popřemýšlel o tom, doufaje, že již nebude znít jako blbec. To nejlepší, co dokázal vymyslet, bylo, „Myslím, že je to podivuhodné, Císařovno. Je to opravdu jediné slovo, které k tomu dokážu přiřadit.“
„Je to dobré slovo,“ řekla Sarum. „Ale co lidé, kteří jej obývají?“
„Někteří z nich jsou také podivuhodní,“ odvětil Jetek, ale hned po vyslovení věty se kousl do jazyka. Císařovniny záměry se mohou lišit od Chamberlainových, a jít proti náhledu světa nejvyšší vládkyně je špatný nápad bez ohledu na to, jak pěkné mohou být.
Zdálo se, že si jeho váhání všimla, protože se usmála a řekla, „Ano. Někteří z nich jsou vskutku podivuhodní. Ale co ti, kteří nejsou? Co uděláme s nimi?“
„Jsem si jist, že Její Veličenství ví, co učinit,“ odpověděl rychle Jetek.
Pohlédla zpět na hvězdy, aniž by vydala jakýkoli náznak, zda schvaluje jeho neutrální odpověď. Ale její výraz se změnil, zocelil se a zprázdněl. Jetekovi to připomínalo nic menšího než přechod na temnou stranu planety. Doufal, že se z této místnosti dostane živý.
„Byl někdo, ale zapomněla jsem jeho jméno. Učinila jsem vše, co jsem za obtížných okolností mohla učinit, ale pro něj to nebylo dost,“ řekla. „Musel se ukázat. Pro některé, když jsou zoufalí, není možné řešit věci rozumně. Musí mít hluk a oheň, který se vyrovná tomu, co mají v hlavách.“
„Tak co uděláte?“ optal se Jetek navzdory sobě.
Obdařila jej ocelovým pohledem. „Reaguješ. Někdy někoho musíš zranit, abys je přinutil pochopit, jak moc zraňují sebe. Musíš jim přijít na pomoc tím, že jsi zlosyn, nejen kvůli nim, ale pro všechny, kterých se dotknou, jinak se sami ztratí v tom pekelném ohni.“ Odvrátila zrak od hvězd a posadila se, aniž by její zrak opustil Jetekovu postavu. „Takže je tu trest, což je špatné slovo pro správnou věc, něco, co je cejchuje k životu, přivádí je pod kontrolu, činí je produktivní součástí společnosti. Co je to za slovo, jež hledám, Jeteku?“
„To bych si přál vědět, Císařovno, opravdu.“ Jetek si toho muže pamatoval. Jeho jméno bylo, a pravděpodobně stále je, Kerrigan Orsha. Během ohnivého proslovu nadával a spílal Jamyl Sarum na veřejném shromáždění, nazývaje ji jmény, jež by opravdu neměly směřovat na nastávající nejvyšší vladařku říše. Veřejné shromáždění se změnilo v chaos a Orshova vlastní rodina se jej zřekla v pokusu se zachránit. Jakž takž to zafungovalo: Lord Orsha byl souzen a shledán vinným z kacířství, což znamenalo trest smrti, ale Císařovna mu udělila jakousi milost. Prohlásila, že místo smrti mu budou slova jeho řečnického výbuchu vytetována na každičký kousíček kůže. Nabídla mu možnost ustoupit do kláštera, kde by studoval posvátné knihy po zbytek života, což on vděčně přijal, čímž jeho původní a veřejný život dokonale skončil.
Císařovna měla nepřítomný pohled. Řekla, “… Požehnání.“
Jetek se otřásl.
„Chtěla jsem jej přivést do naší náruče, protože kdybych to neučinila, vykolejil by a mlátil by sebou tak, až by se rozpadl na kusy, a my bychom neměli jinou možnost než ukončit jeho trápení,“ řekla a znovu pohlédla na hvězdy. Její výraz změkl a byl opět jako vycházející slunce.
„Myslíš si, že jsem překrásná?“ řekla mnohem mírnějším tónem.
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl bez přemýšlení.
„Myslíš si, že jsem děsivá?“ optala se, kdy každá slabika slova snadno zapadala na místo.
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl znovu.
„Myslíš si, že jsem strašlivá?“ optala se. Jako kdyby to byly všechno stejné otázky.
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl, chápajíc, že stejné jsou.
Padlo na ně ticho. Nebylo nic slyšet, ale hukot samotné lodi, tichoučké praskání a ťukání, jež pocházely z čehokoli živého a pohybujícího se. Jeteka neustále udivovalo, jak může být něco tak mocného tak tiché.
Stále na něj hleděla tím vzdáleným pohledem, jako by něco očekávala, nebo jako by se pouze ztratila ve svých myšlenkách, ale to sám nedokázal určit. Neopovážil se ji zklamat, takže řekl, „Je to více milosti, než by mohl očekávat před vaším příchodem, Císařovno. Lidé by měli mít respekt.“
Přikývla, vstala a přešla k oknu. Ve chvíli, kdy vstala, hedvábí její róby zašustilo.
Řekla jako kdyby ke hvězdám, „Ten muž má pět dětí a dvanáct vnoučat. Měl přátele, i když je teď ztratil. Byl známou postavou. A respekt, stejně jako jeho nedostatek, je jako malé ohníčky, jež je třeba udržet zažehnuté.“
Loď se s praskání zlehka natočila.
Pohlédla zpět na něj a její výraz se podobal slunci, oslepujícímu a majestátnímu, mírumilovnému a utěšujícímu, zaměřenému i pohlcujícímu, vše v jeden okamžik. Bylo to, jako být chován v náručí konce světa.
„Na jeho těle, mezi slovy textů, jsme mu vytetovali jména jeho dětí a dětí jeho dětí,“ řekla, a Jetek přísahal a do posledního dne, že v jejích očích se něco zablesklo, jako kdyby se to chtělo osvobodit, „A tak nikdy nezapomene, kdo je, nebo kdo jsme my.“
Znovu zmlkla. Hlasitě polkl a zjistil, že jeho ústa jsou otevřená, a zavřel je.
„Nikomu neřekneš o tomto setkání,“ řekla. V jejím tónu nebylo nebezpečí, ani hrozba či příslib nebezpečí; pouze relaxované, ba starostlivé, svědomí.
„Samozřejmě že ne,“ řekl.
„Samozřejmě že ne,“ zopakovala. „Vím, že neřekneš.“
Hvězdy se zdály Jetekovi chladné a netečné, jeho osud jako žhnoucí plamen, brzy uhašený.
Císařovna hleděla na ty samé hvězdy. „Musíme je všechny zachránit, všechny, před nimi samotnými. Musíme získat jejich osudy a zahrnout je do našich. A musíme je milovat, bez ohledu na to, jak to bolí.“
Dotknula se skla a dodala, „Všechny ty vrtošivé děti.“