Kezti Sundara, Velkoadmirál Amarrského Imperiálního námořnictva, stál osamoceně pod klenbou obrovské katedrály, převyšován ikonami věčnosti, které se vzdáleně leskly pod světlem lamp. Zůstával zcela nehybný, pohled upřený ke klenbě nad hlavou. V těchto dnech je těžké nalézt v říši klidné okamžiky.
Ozval se kovový zvuk. Za Sundarou, na druhé straně katedrály, se pomalu otevřely obrovské dveře. Na mramorové podlaze se ozvaly kroky, které po chvíli utichly.
„Vítejte, kapitáne,“ řekl Sundara, aniž by se otočil.
„Admirále,“ reagoval kapitán.
„Kapitáne, proč si myslíte, že tu jste?“ optal se Sundara tichým, ale jasným hlasem.
„To mi řekněte vy, pane,“ odpověděl kapitán neutrálním tónem.
Sundara si všiml kapitánovy zamlklosti. Otočil se a hleděl přímo do kapitánových očí. „Jdeme do války, kapitáne. Naplnit účel našich životů. Nejste potěšen?“ optal se s lehoučkým nádechem ironie.
„To opravdu nemohu říct, pane.“
Admirál si povzdechl. „Dobrá. Mluvte volně. Na dlouhou dobu to bude naposledy, takže si to užijte, dokud to trvá.“
Kapitán se skoro přiměl k slovům, pak zaváhal a opět ústa zavřel. Uhnul pohledem a podíval se na stěny katedrály, kde barevná okna změnila odstín a přidala zářivou bronzovou k večerním červeným paprskům. Nakonec prohlásil, „Nemyslím si, že dokážeme tuhle válku vyhrát. Ani se nemyslím, že by nějaká válka měla být.“
„Nedávných událostí jste si nevšiml, kapitáne?“ zeptal se admirál. „Slyšel jsem o nějakých akcích. I něco o vzpouře.“
„Pane-“
„Ta největší armáda Minmatarských sil, jako kdy bylo možno vidět, vletěla na naše území, unášela miliony duší a způsobovala nepředstavitelnou zkázu a chaos v životech zcela nevinných lidí. Jedinou věcí, která nás zachrání těsně předtím, než vše padne, je zásah tak rozhodný a zázračný, že jej lze téměř nazvat božským. A vy, velitel Císařovy svaté flotily,“ dodal admirál a došel ke kapitánovi tak blízko, že se jejich hrudi téměř dotýkaly, „si nemyslíte, že by měla být války.“
Tentokrát na něj kapitán hleděl pevně. „Ne, pane. Nemyslím.“
„Rozveďte to.“
„Stále se vzpamatováváme z následků po Minmatarském útoku. Měníme vládce, což vždy hází překážky do jedoucích soukolí-“
„Mistři politikoteologové tvrdí, že zažíváme velkolepou záplavu změn nepředstavitelných rozměrů, kdy nás čeká nic menšího než nebeská sláva a předurčený osud.“
„Teologové mi mohou vylízat mou Apocalypsu, pane. My jsme ti, co ovládáme zbraně.“
Sundara se musel usmát. „Dobrá. Pokračujte.“
„Podívejte, pane, jsem šťasten stejně jako všichni ostatní, že je Sarum zpět u moci. Ale je nás moře lidí, těžkopádná hromada. Císařovna bude potřebovat čas, aby všechny zaujala svou věcí, i ty, kteří jí věří. A jestliže má co nejdříve opět začít Opětovné dobývání, musíme to hned od začátku dělat pořádně. Bude to potřebovat úsilí ničeho menšího než jednotné fronty, opravdu čistě sjednocené; ne pouhé patolízaly a paranoiu bývalého Karsothova dvora. Musíme si uklidit dům, že se přesuneme do domů cizích.“
„Dosti jste o tom přemýšlel, kapitáne.“
„No, mí nadřízení trvají na tom, že mi budou dál zesložiťovat mou práci, takže se jen pokouším přizpůsobit.“
***
Velkoadmirál nad tím přemýšlel. Seděl ve velmi pohodlném křesle a zvažoval velmi nepříjemné věci. Jeho kapitánka stála před ním, malá postava ve velké a dobře osvětlené místnosti. Byli v jednom z horních pater budovy poblíž Křišťálového bulváru. Nižší vojenské šarže byly ukryty v bunkrech pod průhlednými štíty bulváru, ale admirál odmítal, že by se v nich krčil. Mimo to se během své kariéry účastnil tolika dlouhých jednání v těsných ubikacích s přehnaně nabuzenými námořníky, takže přesně věděl, jaké to tam je. Tady na čerstvém vzduchu lidé lépe přemýšleli.
„Komplikace jako?“
Kapitánka se zhluboka nadechla.
„Kromě času potřebujeme urovnat vnitřní chaos, vnější situace je tak křehká, že s tím stěží něco dokážeme udělat. V Luminaire si ani nemůžete kýchnout, aniž by se obě strany nezačaly nabíjet a zaměřovat se navzájem. Když vystřelíme jedinou salvu… no, jejich kapitáni možná budou mít rozum nic neopětovat, ale CONCORD se tam do toho vrhne a začne řádit, z čehož budou všichni nadšení a dříve nebo později nějaký horkokrevný blbec spatří svou cestu ke slávě. Všechno se to spustí a nakonec vše, co zbude z každé planety v Luminaire, bude hromada kouřících kráterů.“
„Správně, kapitáne,“ odpověděl admirál. „Nemůžeme začít další válku v Luminaire, po níž někteří naši sokoli touží. A rozhodně nemůžeme ignorovat či odstoupit od CONCORDu, pokud nechceme ten chaos ještě víc vznítit. Co dalšího?“
Kapitánka, hledící přímo vpřed, si udržela pečlivý prázdný výraz. „Je tu ještě něco jiného, pane?“
„Kapitáne, právě jsme ztratili celou planetu ve prospěch šílence. Sloužila jste pode mnou roky. Teď není čas pro pochyby či tajné myšlenky. Co dalšího? A stůjte v pohovu, sakra.“
Kapitánka si udržela postoj, ale její hlas trochu změkl. Řekla, „Pane… co uděláme s kapsulýry?“
Anteson Ranchel, jenž byl viceadmirálem námořnictva Gallentské Federace až do okamžiku, kdy jeho předchůdce učinil jeden z největších vojenských kiksů v historii Federace, se na svého nejlepšího kapitána zašklebil. „Tak,“ začal, „To je trochu problém. Skupina lidí tak mocných, že jsou sami o sobě frakcí. Nesmrtelní, nebojácní a bohatí mimo chápání. Zrození ze všech čtyř říší, ale ve skutečnosti zavázaní nikomu než sobě. A strašlivě nevyužití v téhle naší malé šarvátce.“
„Potřebujeme je, pane.“
„To samozřejmě, kapitáne. Dokážou změnit průběh války. Každý kapsulýr hodný svého modulu by se za nás teď měl postavit a pomoci silám dobra proti tyranii a násilí, jež nás obklopují.“
Kapitánka přikývla.
„A kde, pokud se mohu optat,“ pokračoval admirál, „bychom se měli postavit?“
„Hodně daleko odtud, pokud by to bylo na mně, pane,“ odpověděla. „Poslední věcí, kterou potřebujeme, jsou různé frakce kapsulýrů, kteří po sobě střílejí hned nad naší planetou.“
Admirál se usmál. „Dobře. Jsem rád, že nám zbývají nějací lidé, co mají víc mozku než statečnosti. Takže, kapitáne, kam bychom je měli strčit?“
***
„Temný konec vesmíru, madam.“
„Je-li to eufemismus, kapitáne,“ řekla Velkoadmirálka, „pak mi věřte, že už jsem jich slyšela dost.“
Na minmatarskou válečnou místnost tu bylo pár kroků blíž k rozumu. Byly tu jen dvě osoby, žádná hromada představitelů, kteří by se hádali o politice či broušení zbraní. Stěny byly ověšeny taktickými mapami, ne kmenovými vlajkami, a desky stolů byly zcela zbaveny zbraní, mučících čepelí či replik Khuumaků.
„Dlouhé schůze, madam?“
„Pokud ještě uvidím dalšího člena Minmatarské vlády, ať už republiky či národa, bude eón moc krátký, kapitáne. Mohlo by to skončit tím, že je strčím na stejné místo, na jaké navrhujete poslat kapsulýry. Ale zdá se mi to jako špatné využití dobrých lidí.“
„Vlády?“
„Kapsulýrů.“
„Vůbec ne, madam,“ odpověděl kapitán. „Potřebujeme území nízké bezpečnosti. Potřebujeme tamní zdroje pro cokoli, co budeme dělat jinde.“
Admirálky obnovila své kroužení po místnosti. Odněkud z vnějšku bylo možno slyšet hlasy, buď hádky, nebo chvalozpěvy; někdy to bylo těžké rozlišit. „Nelíbí se mi to, kapitány. Provedli jsme plný čelní útok a byl to jeden z nejslavnějších okamžiků Minmatarské historie. Rozdrtili jsme Amarry téměř na kaši, ukázali jsme naši sílu jako nikdy předtím od časů velké vzpoury. A osvobodili jsme milióny našich.“
„Ano, madam. Rozdrtili jsme Amarry skoro na kaši.“
„Kapitáne-“
„Až do okamžiku, kdy nás spálili na popel a smetli to, co zbylo.“
Admirálka si promnula oči. Jmenovala se Kasora Neko, byla ve velení Minmatarské flotily a nespala už hodně dlouhou dobu. „Kapitáne, už jsem dnes měla tři schůzky s různými minmatarskými politickými představiteli, kteří si myslí, že mávání Khuumakem jim dává volnou ruku nad válečnými metaforami. Cením si vašich služeb, ale pochopte, že pokud začnete to samé, přeměním vaše vnitřnosti v poezii.“
„Madam.“
„Ale s tím, jak to je, musím s vámi souhlasit. Myslím, že potřebujeme kapsulýry víc, než si to mnozí lidé představují. Myslím, že právě oni dokážou zvrátit průběh války. A myslím, že tu opravdu válka bude. Není možné, abychom dvakrát vyvázli s tím kouskem, který jsme provedli u Halturzhanu, což znamená, že budeme potřebovat zdroje pro zdlouhavou válku, navíc se budeme muset vyhnout CONCORDu. Což znamená sektory s nízkou bezpečností, a jedinými lidmi, kteří jsou dost šílení na to, aby na smrt bojovali pro udržení těchto území, jsou právě kapsulýři. A to není vše. Víte, co je nejcennější zdrojem v sektorech s nízkou bezpečností, kapitáne?“
„No, je tam Omber a Noxcium a pravděpodobně Hemorph-“
„Jsou to lidi.“
„Jasně.“
„Zeptáte se mě, co pro nás znamenají, kapitáne.“
„Ta myšlenka mi hlavou vrtá, madam, ale měli jsme dlouhý den.“
„Potřebujeme je pro naše úsilí. A Amarr je chce pro jakýkoli pekelný plán, který vaří. Flotily Říše se neodváží znovu vletět na naše území, ne když netuší, čeho jsme schopni, a ne dokud si nevyřeší své vlastní problémy. Takže tohle Znovudobývání,“ vyplivla to slovo, „nebo jak nazývají jejich výmluvu pro další dávku neštěstí, začne v oblastech s nízkou bezpečností, kde máme milióny lidí, které nedokážeme bránit.“
***
„A půjde to ještě dál, kapitáne.“
Kapitán byl zticha. Jeho nadřízená ne otázku nepoložila.
„Jen jsme začali,“ pokračovala admirálka. Zahrada byla tichá kromě zvuků bublání písečného vodopádu a vzdáleného štěbetání laserových ptáčků. „Tento první úspěch bude následován dalšími, pokud dokážeme vše podržet pospolu na domácí frontě.“
Kapitán se podíval po ptáčcích. Poslouchat admirálku, která sloužila v Caldarském námořnictvu hodně dlouho, jak kritizuje takhle infrastrukturu Státu, jej znervózňovalo. Už takhle bylo dost nestability, aniž by to vyšší moci neustále zhoršovaly tím, že to přiznávají.
„Co si myslíte o té výpravě na území s nižší bezpečností, kapitáne?“ optala se admirálka.
Kapitán si odkašlal. Flotilní admirálka Morda Engstenová působila hrůzu a když se na něco otázala, chtěla dobrou odpověď.
„No, madam…“ Ptáčci se blížili, jejich halogenové křivky problikávaly v prozářeném prostředí.
Admirálka se posadila poblíž písečného vodopádu. „Mluvte, kapitáne,“ řekla vlídnějším hlasem.
„Myslím si, že je to skvělý nápad, jehož dopady jsou jistě rozsáhlé, madam.“
„Myslíte si, že je to pitomost.“
„Skálopevně, madam.“
Engstenová sáhla dlaní nahoru a roztaženými prsty do vodopádu. Písek kolem nich protékal bez omezení. „Řekněte mi víc, kapitáne. Nic tím nezkazíte, ani svou kariéru ne.“
Kapitán si dovolil o tom pochybovat. Ale nicméně byl tázán a admirálku ctil. Zhluboka se nadechl. „Nechápu, proč jdeme do prostorů s nízkou bezpečností, madam. Zdá se mi to jako útěk. Říkejte si, co chcete o Hethově vzestupu k moci, alespoň nás stmelil a umožnil nám nakopat Gallenťany. Dostali jsme Caldari Prime zpět, o čemž jsem si myslel, že se to za mého života nikdy nestane, pokud někdy vůbec. Probíhá válka, admirále.“
„To ano, kapitáne,“ řekla Engstenová. „Teď mi řekněte, o jaké zisky bojujeme.“
„No, naši lidé byli utlač-“
„Zisky, kapitáne,“ přerušila jej admirálka. „Ne ideologie. Chci náš konečný vojenský cíl.“
Kapitán začal, „No, je tu Luminai-…“, pak si všiml jejího pohledu a zmlkl. Pak chvilku přemýšlel a nakonec řekl tišším hlasem, „Nemluvíme o Luminaire, že, madam?“
Admirálka pomalu zavrtěla hlavou.
„Madam… ale je to náš konečný cíl, ne?“
Admirálka bez úsměvu přikývla.
„Luminaire je právě teď bombou, která se může spustit čímkoli, a kterou nikdo nedokáže kontrolovat.“ Bylo to, jako kdyby četl myšlenky celé vojenské rady. „Takže půjdeme do oblasti s nízkou bezpečností, abychom otestovali naše kapsulýry a shromáždili zdroje. A když tam zdroje nashromáždíme, získáme i území. Gallentský prostor s nízkou bezpečností. Což nás přivede blíže ke Gallentskému prostoru s vysokou bezpečností.“
„A nakonec i k Luminaire,“ dodala admirálka Engstenová.
„A nakonec k Luminaire, madam,“ zopakoval kapitán s lehkým třesem v hlase. „Se vším všudy. Obereme je o jejich okraj, až nezbude nic jiného než střed. Dokážeme to, Admirálko.“
Flotilní Admirálka opět strčila ruku do písku. „A nemáte jakékoli pochyby, že bychom to měli dokázat?“
„Samozřejmě ne. Jsme Caldari. A jsme v právu.“
Admirálka se usmála. Písek, který protékal kolem jejích prstů, šuměl.
***
Kromě šumu byla místnost zcela tichá. Pět Jovianů v místnosti sedělo u sebe a hledělo do éteru. Byli obklopení polykarbonátovými okny, které ukazovaly vesmír plný hvězd.
Šum pocházel z otevřené komunikační linky.
Joviané vyčkávali.
***
Na čtyřech různých stanicích nastoupili na horním podlaží do čtyř různých výtahů dva diplomati. Jeden, který představoval jednu z Říší, vytáhl z kapsy malý datapad a řekl vtip o válkách. Druhý, který představoval CONCORD, přijal datapad, podepsal jej svým identitovým klíčem a vtipu se zasmál.
Jízda výtahem byla dlouhá a diplomaté mluvili rychle, kódovali a podepisovali nutné digitální předávky cvičenýma rukama. V okamžiku, kdy vystoupili, požádaly všechny čtyři říše CONCORD o ratifikování nouzové procedury o kapsulýrských milicích a byly nyní oficiálně ve válce.