Tahle konfigurace byla pro něj nová. Překrásná, ač postrádala vyhlazenou jemnost Kaulaských vzorů, těch z dob před vzpourou. Thukkerové jako celek měli po velké spáse sklony k násilnějším motivům, lid příliš opilý vlastní zuřivostí, než aby si pamatovali, že jsou svobodní, a od té doby každý výtvor z tohoto lůna nesl nějakým způsobem zubatý otisk zuřivosti.
Položil předmět na stůl. Před ním byla zeď, tříčtvrteční okno, potemnělý prostor transnana rozpínajícího se několik metrů na obě strany a zobrazující počátky rozbřesku za poslední čtvrtinou. Pod oknem byl malý stůl, obsah ozářen temnou žlutí slunce, a on seděl, jeho nálada temněla každou minutou.
Postavil se a došel ke stolu v protějším rohu místnosti a posadil se u něj. Na stole halasil modcon.
„Shakor,“ řekl.
„Emisare Shakore, tady Centrála,“ zazněl stroj. „Váš odpolední host právě dorazil do komplexu. Jste připraven jej přijmout?“
„To mluví seržant Ermika?“
„Ano, pane.“
„Vaše jméno není Centrála.“
„Prosím, pane?“
„Říkám, že vaše jméno není Centrála.“
Nastala krátká prodleva, pak se ozvalo malé nosové vydechnutí na druhé straně. „Děkuji, pane, Zapomněl jsem.“
„Nic se nestalo, seržante. Pusťte ho dovnitř.“
„Ano, pane.“
Shakor se zaklonil. Položil lokty na kovová opěrátka židle a překřížil prsty přes břicho, položil hlavu na hlavní opěrku a dlouze vydechl. Dvěma prudkými pohyby si promnul obočí. Pak se postavil, urovnal si rukama košili a přešel zpět k oknu. Zamyšleně tam stál, dokud se neozval zvonek u dveří.
„Ano.“
Ozval se něčí příchod, pak hlas. „Přišel admirál Morata, aby se s vámi sešel, pane.“
„Dobrá.“ Shakor se napůl otočil směrem ke dveřím a čekal. Ozvaly se šoupavé kroky, následované krátkým tichem.
„Dobrý večer, Vaše ctihodnosti,“ ozval se hlas.
„Ahoj, Hakrame,“ odpověděl vřele Shakor. „Není třeba formalit, zvláště když již neplatí.“ Naklonil hlavu směrem k druhému muži, jako kdyby něco větřil okem mysli. „Pohov, vojáku,“ řekl vzápětí.
Hakram Morata, viceadmirál flotily Republiky, veterán stovek bojů, trochu ztuhnul a pak uklidnil. Potřásl pomalu hlavou. „Jak to vždycky víte?“
„Slepé štěstí,“ odpověděl Shakor. „Posaď se.“
Oba muži došli k malému stolu a posadili se naproti sobě. Chladný průvan proletěl spartánsky zařízenou komnatou, když se dveře zavíraly.
„Předpokládám, že už jste to slyšel,“ řekl viceadmirál, když si sundával čepici a urovnával pečlivě nažehlené temně olivové kalhoty. „O Yunovi.“ Studoval Shakora.
„Něco jsem slyšel,“ prohlásil Shakor.
„Je to pravda.“
„O tom není pochyb. Dnes v noci, že?“
„Ano,“ řekl Hakram. „O něco méně než před třemi hodinami.“
„Chápu.“ Shakor si odkašlal. „Jak ten chlapec vyrostl.“
Postavil se a přešel k vyřezávanému dřevěnému baru zabudovanému do stěny, z něhož opatrně vyndal skleněnou lahev plnou průsvitného likéru tmavě hnědé barvy. Odzátkoval ji. „Chcete kapku?“ optal se jen tak letmo, když začal nalévat tekutinu do dvou malých skleniček.
Hakram se usmál. „Znáte mně.“
„To ano,“ řekl Shakor, když mu podával jednu skleničku. Bohaté aroma naplnilo jejich kout velké komnaty. „Na naše.“
„Na naše.“
Napili se. Shakor se znovu posadil.
„Tak. Co pro tebe dnes mohu udělat, Hakrame?“
Nastalo promyšlené ticho a pak Hakram promluvil. „No, pane, chci vás požádat, abyste si promyslel některé věci, o kterých si s vámi Keitam promluví dnes večer.“
„A-ha.“ Shakorovo čelo se svraštělo. „Zvláště jaké věci?“
„No, bude s vámi mluvit o docela dosti tématech. Například bude na vás naléhat, abyste se vrátil.“ Shakor seděl velmi tiše a nereagoval.
Hakramovy oči se upřely na ostnatou kouli spočívající na stole. Sebral ji. „Jste opravdu v jedinečné pozici vykonat věci, které je potřeba vykonat, pane,“ dodal tiše.
„Nejsem v pozici, abych cokoli vykonal,“ odpověděl Shakor. „Už mám dost věcí, které je třeba vykonat. Byl jsem členem tohoto karnevalu příliš dlouho. Jsem unaven vedlejšími škodami a životy ve svém svědomí. Unaven být poután v politickém podrostu.“
„Poután?“ Hakram položil kouli. „Ale vypořádal jste se se Stařešiny, pane. Pracoval jste s Thukkery. Obelstil jste jakékoli existující protokoly.“
„Ano, za cenu politické kariéry dobré ženy a stability naší vlády. To nejsou dluhy, jež se platí snadno.“
„Ale učinil jste, co bylo třeba učinit,“ trval na svém Hakram. „Zatřásl jste věcmi tak, že se zase daly do pořádku. Proč končit s prací napůl dokončenou? Máte silnou podpory, na veřejné úrovni i v celé struktuře vlády.“
Shakor se zasmál. Byl to hluboký a drsný zvuk, bušení na prasklý válečný buben. „Hakrame. Hochu. Myslíš si, že veřejná podpora znamená vše, když jsou věci tak, jak jsou?“
Z Hakramových očí uniklo maličké mrknutí, kratičká prasklinka v jeho masce rovnováhy. Seděl zpříma na své židli, vděčen, stejně jako častokrát, že starý muž je slepý.
„Veřejná asi ne, ale ministři…“ začal.
„Ministři? To velké hromující hejno krátkozrakých polemiků? Ach, ano, jsem si jist, že mě milují. Budou mě milovat, dokud neudělám něco, co neposlouží jejich zájmům, a pak začnou pokašlávat a odfrkávat a hekat a vytahovat legislativu a nutit své poskoky ke křiku, pak než se naděješ, budeme zpět v tom pokleslém hašteření, které nás dál drží zaražené v blátě.“
Pak se náhle odmlčel a přetřel si obočí prudkým pohybem obou rukou směrem nahoru. Vstal. Hakram čekal a pozorně ho sledoval.
„Nejsem pro to správný člověk,“ dodal Shakor. Přešel k baru, našel lahev a vrátil se.
„Pane…“ začal Hakram. Shakor ho gestem utišil a pak pozvedl otevřenou ruku. Předal starému muži svou skleničku.
„Cením si toho, že jsi sem vážil cestu,“ řekl Shakor mnohem družnějším tónem. Opět obě skleničky naplnil. „Měl jsi nějaké problémy se sem dostat?“
„Docela dost se mě vyptávali,“ řekl Hakram. „Nic špatného.“
„Tak to dělají.“
„To bez pochyb, pane.“
„Pokud se nemýlím, tam na obzoru by se měly tyčit nějaké dómy.“ Shakor ukázal směrem k oknu. „Syntetizují tam rostliny z mateřského světa.“
„Opravdu?“ podivil se Hakram. Podíval se přes Shakorovo rameno. Za změtí menších kovových budov pod okny viděl tři obří lebky, čnící z krajiny. Uhasínající paprsky slunce tvořily měňavé vzory na jejich povrchu.
„Krypty Genesis, tak je nazývají. Snaží se postupně získat veškeré druhy známých rostlin ze Steré Matky.“ Shakor upil ze své skleničky.
„Ohromující,“ řekl Hakram. „Opravdu ohromující. Abych řekl pravdu, od Thukkerů bych to nikdy neočekával.“
Shakor odložil skleničku na stůl. „Já bych to neočekával od kohokoli,“ prohlásil.
Mezi oběma muži nastalo ticho, obtížené tichou naléhavostí. Shakor seděl s lokty spočívajícími na kolenech, dlaněmi spojenými, nakloněn vpřed. Hakram seděl zakloněný, s čepicí na klíně, kotník levé nohy mu spočíval na koleni pravé.
Přehodil si nohy, setřel si prach z lýtka a ozval se, „Maleatu… jak tě mohu přimět, aby sis to rozmyslel?“
A tak pokračovalo odpoledne.
***
„Mám pro vás zprávu,“ řekl Hakram. Stál u okna a hleděl na ploché střechy obklopujících budov.
Shakor pozdvihl obočí a zlehka naklonil hlavu směrem k mladšímu muži. „Ach?“
Hakram se vrátil k židli a posadil se. „Mluvil jste předtím o vedlejších škodách. O činění obětí, aniž bys věděl, zda měly smysl.“
Shakor přikývl.
„Pamatujete si to rozhodnutí, které jste učinil, před šestadvaceti lety, když jste bojoval na území Ammataru?“
Shakor zůstal zticha a nečitelnou tváří.
„Když vás zbytek představitelů milicí požádalo, abyste odešel z fronty, neboť vaše přítomnost způsobovala mnohem víc útoků na ně?“
Shakor pomalu přikývl, téměř neznatelně.
„Když, navzdory jejich vytrvalému přemlouvání a vyhrožování, jste zůstal ještě další dva dny, abyste byl schopen získat kriticky důležité informace, které, jak se ukázalo, zachránily životy miliónů lidí?“
„Ano, ano,“ řekl Shakor. „Velmi teatrální. Máš můj obdiv. K věci.“
„Má zpráva je od jednoho z těch velitelů. Pamatujete si na Silbraura Makustu?“
„Samozřejmě. Je to vysoký člen Oddělení spravedlnosti.“
„Ano, ale tehdy vedl skupinu nazvanou Jižní Rixarnská armáda. Tehdy to byla jedna z menších skupinek milicí, aktivních na pokraji Dereliku.“
Shakorova obočí poklesla a čelist sevřela. „Pamatuji si na JRA,“ zavrčel.
„Úzce spjatá skupina, převážně rodina. Velmi specializovaná. Pocházela z…“
„Hakrame.“
„Co?“
„Prostě mi předej zprávu.“
„Ano, pane. Starší radní Makusta se přes společné známé ve Flotile dozvěděl, že vyrážím do Útočišť, abych se vás pokusil přesvědčit k návratu. Doručil mi zprávu a řekl, že vám má být předána slovo od slova.“
„Předpokládám, že sis ji zapamatoval.“
„Znáte mě.“
„Poslechněmež si ji.“
„Tak, pane,“ začal Hakram a pak zaváhal.
„Poslechněmež si ji, admirále,“ řekl Shakor.
„Chce, abyste věděl, že kdyby věděli, co je v sázce, každý z nich by si ochotně vybral svůj osud.“
Nastala dlouhá pomlka.
„Dobrá, admirále,“ řekl Shakor. „Děkuji, že jste přišel.“
***
Když pláštík soumraku přišel a jemně klouzal po vysušený povrch měsíce, jehož obyvatelé se začali ukládat ke spánku, jeho modcom se opět rozezněl.
„Tady Shakor.“
„Emisare, velvyslanec Keitan Yun žádá o rozhovor s vámi.“
Na pár okamžiků protáčel koulí ve své dlani. Jak hranatá je.
„Pusťte ho dovnitř.“