„Ale nikdo kvůli tomu po mně nepůjde, že?“
„Nemusíte se vůbec obávat. Agentura vám legálně bude krýt záda, uděláme vám pseudonym, takže budete zcela v pořádku.“
„Jasně. Jen jsem se musel ujistit, že nebudou absolutně žá…“
„Pane Sitsui. Vzpomeňte si, o čem jsme mluvili.“
„Vím, vím.“ Mladý muž si bezmyšlenkovitě promnul tmavou cínovou osmičku vetkanou přes obě nozdry. Z pohledu na jeho napnutou kůži se jí zvedal žaludek.
„Dobrá,“ řekla s větší konečností, než sama cítila. Upřela pohled na stůl mezi nimi. „Až budete připraven, jděte do toho a začněte od začátku. Chcete-li něco říct jinými slovy, přestaňte a řekněte ‘Chtěl bych to říct jinak, prosím.’ Nejste-li si jist, že si něco pamatujete přesně, je důležité, abyste to zmínil, i když nám podáte události tak, jak se staly dle vašich nejlepších vzpomínek. Vše jasné?“
„Jo.“
„Dobrá.“
Zaklonila se v křesle a krátce zapřemýšlela, že si zapálí cigaretu, ale pak si to rozmyslela. Bylo lepší nechat lidi v klidu. Počkat, než se do svého příběhu zaberou a pak si zapálit jako znamení, že jsou všichni v pohodě.
„Takže. Seděli jsme tady, byli jsme asi čtyři…“
„Počkejte. Začněte tím, že mi řeknete něco o sobě. Omlouvám se.“
„Ach. Jasně. Jsem Orin Sitsui. Jsem, eh, jsem materiálový technolog pro Caldari Constructions, tady ve služebním kontraktu pro Druhé vedení Kaalakioty, nyní osmým rokem ve službě.“
„Skvělé, to je dobré. Díky.“
„Jistě. Takže, jo. Čtyři z nás, teda možná pět, ale jsem si skoro jist, že čtyři.“
„To bylo kde?“
„V mé sekci. Východní přepážka, úroveň 55. Můj byt byl na opravdu skvělém místě, hned vedle galérií Syntact a řady restaurací. Naše malá skupinka, která byla společně ve výcviku, my jsme se tam vždy zastavili. A tenkrát, o čem vyprávím – všichni jsme byli úplně noví, víte, a většina z nás nikdy nebyla připravena na striktní pravidla, která tu jsou. Teda, během výcviku nám to řekli, ale asi to nebyla dost dobrá práce nám to do hlavy vtlouci či tak nějak, protože během týdne měl téměř každý z nás, co jsem znal, nějaký příběh. Jeden chlap se nechal uvěznit v prádelně po večerce a musel být zachráněn údržbářskými drony. Další chlap nosil náramek, který částečně zakrýval jeho ID na kůži a dostal ránu od vlastních dveří. Každý si zvykal, víte?“
Přikývla a pokrčila prsty v botách. Cigareta volala.
„Takže tak. Seděli jsme na jednom z těch míst poblíž mého bytu ve středu odpoledne, zrovna jsme dokončili dlouhé kolo směn, takže jsme se těšili na čtyři dny volna. Pili jsme, víte, valili do sebe levné stimtyčky – samozřejmě ty legální – a dobře jsme se bavili, když nastalo nějaké hnutí. Nakonec se zjistilo, že poblíž prochází kapsulýr. No, bylo to ještě před velkým boomem, takže vejcaři byli velevzácní. Nikdo z nás ještě žádného neviděl.
„Jak se ukázalo, nebylo co k vidění. Byl docela malý. Tmavé vlasy, nepopsatelná tvář. Civire, to jsem si jist. Měl s sebou kontingent chlápků od Home Guard, opravdu ohavný kousky. O týpcích z Home Guard bylo na stanici pořád slyšet. Pěšáci, že? Podepsali to kvůli válce. Dostat se ke strážním povinnostem na vesmírné stanici, to bylo pro tyhle chlapy, jako kdyby jim nařídili uvařit a sežrat vlastní tvář. Jeden z naší sekce měl bratra jako verbíře u Home Guard, a ten říkal, že chlapi, co se dostali na vesmírné stanice, byli trestáni na neuposlechnutí příkazů, i když třeba skončili jako velitelé čet nakontraktovaných týpků. Říkal, že koluje vtip, že být seržant na stanici je degradace z vojína.
„Asi jsme to měli vědět. Měl jsem, nevím, měl jsem si dát dvě a dvě dohromady. Ale což.“
Vytáhla z kapsy krabičku cigaret a jednu obratně vylovila, pak si ji strčila mezi rty a zapálila. Nepřítomně hleděl na pár okamžiků na žhnoucí špičku cigarety.
„Chcete si dát přestávku?“ optala se. „Není kam spěchat. Je-li těžké to pro vás vyprávět, můžeme chvilku počkat.“ Vydechla sloup dýmu do vzdušného víru klimatizace nad nimi.
„Ne-e,“ odpověděl, zaklonil se v křesle a položil si ruce na kolena. „Ne-e, jsem v poho.“ Pokračoval dál v příběhu.
„Takže jsem měl dobrou náladu, víte? Měl jsem mít čtyři dny volno, uvolňoval jsem se pěkně na směsici alkoholu a stimky, navíc Janeira na druhé straně stolu mi dávala ty správné signály. A v jednu chvíli jsem vzhlédl a navázal oční kontakt s jedním z chlapů od Home Guard.
„Ten chlap měl ten nejdivnější pohled. Když jsem se na něj podíval, hleděl přímo na mně, ale vypadalo to, že mně nějak nevidí. Nejprve jsem si myslel, že je to kvůli mé kůži, neboť po horních palubách neběhá moc míšenců. Ale pak jsem si uvědomil, že je to kvůli způsobu, jak sedím. Seděl jsem na opěrátku židle a nohy jsem měl na sedátku, což staniční regule nepovolují, víte. Náhle jsem se cítil šíleně, jako děcko v jídelně, které má schytat facku. A, nevím proč, možná právě to mě přinutilo to udělat, ale z ničeho nic jsem mu opětoval pohled a našpulil jsem rty v malém polibku.
„A hned jak jsem to udělal, se jeho oči trochu rozšířily, Janeira si všimla, jak to dělám a otočila se, takže viděla, komu jsem to udělal, a začala se stěží tlumeně smát, pak se přidali ostatní u stolu, zatímco celou tu dobu tam ten chlap stál a hleděl na mně tím nejšílenějším bohem prokletým výrazem, jaký byste kdy mohla vidět. Cítil jsem tu zvláštní kombinaci strachu a elánu, jako kdybych hrál nebezpečnou hru a mohlo se to zvrhnout na jakoukoli stranu, víte, a myslím, že jsem dle toho jednal. Ale vše to bylo jen ze srandy, opravdu. Jakmile jsem udělal ten vzdušný polibek, něco hluboko ve mně řeklo ‘a sakra, tos podělal,’ a pak nastoupil plíživý stín hrůzy.
„Ten chlap na mě ještě pár okamžiků hleděl a pak ten pohled přerušil a jal se rozhlížet kolem, hlídat toho vejcouna, který v té chvíli mluvil s nějakým dalším týpkem, který k němu ke stolu dorazil. Na pár minut se věci utišily, takže jsem se tak nějak přestal obávat toho pohledu a začal si myslet, že jsem měl štěstí, víte, že jsem se z toho dostal. A pak náhle začal ten mumraj, vejcoun se postavil a odpotácel se vzad, zatímco ten týpek, s nímž mluvil, tak nějak trčel na židli, třásl se, a něco černého a kulatého vypadlo z jeho ruky pod stůl.
„Trvalo mi chvilku, než jsem si všiml, že chlápek, co na mě hleděl, drží malou věc ve tvaru pistole směrem k tomu týpkovi. Měl na tváři intenzivní pohled plný koncentrace, taky nenávistný, jako kdyby měl sejmout toho týpka hned tam. Minulo pár sekund a ten týpek tam jen seděl, trhal sebou a pěnil u huby, všichni žoldáci na něj tak nějak čuměli, tedy, my taky, všichni jen tak čuměli, jak se tam ten týpek smaží.
„Pak znenáhla ten voják přestal a chlap se jen tak zhroutil na stůl. Chlapi od Home Guard naskočili do toho svého tanečku Zabezpečte oblast a jeden z nich odváděl vejcouna. Tak jsme tam seděli s otevřenými pusami, čuměli jsme, jak se to vše vyvrbilo, jo? A pak jsem si všiml, že ten, který na mě hleděl, si to šine vzdušnou čarou k našemu stolu, a můj pocit hrůzy se vrátil. Byli jsme z celé té scény rozhozeni, takže když k nám dorazil, tak nějak jsme všichni napůl stáli. Kamarád mu chtěl něco říct, ale on jen došel přímo ke mně a chytl mě za ruku. Byl pěkně rozhozený, jako kdyby sám nevěděl, co bude dělat, ale v jeho očích byl vztek, taková absolutní šílená zuřivost, víte?
„Takže mě čapl za ruku a já instinktivně odporoval, jo? Nevěděl jsem, co mi chce, takže jsem tak nějak ucuknul rukou, přičemž on na chvilku ztratil balanc. Začal jsem něco říkat, ale jen jsem začal větu, on se ohnal a udeřil – měl ten kompaktní kousek s chromovanou rukojetí, jo, a tím mě udeřil přímo do nosu.
„No, nejsem bojovník. Vyrostl jsem v dětském domově KK, nikdy jsem si to v životě nepodělal, nikdy jsem neměl zájem o bojové sporty. Takže asi tak až do toho úderu jsem měl dost slabé ponětí, co by se mohlo stát a jak špatné by to mohlo být. Sakra, to bylo špatný. Nejprve se moje oči otevřely. Teda myslím tím gejzírem slz. Nic jsem neviděl. Ozvalo se to ohavné prasknutí a já padl vzad na židli, zatímco se začalo po ústech a krku šířit lepkavé teplo. Chtěl jsem něco říct či udělat, ale byl jsem natolik v šoku, že jsem tam jen seděl, mrkal a breptal.
„Jaseira mi později řekla, že ten chlap se na všechny kolem stolu podíval, jen tak pro zhodnocení situace, a pak se rozhodl, že je v jeho právu to udělat znovu, takže se do toho dal. Dvakrát. Při té druhé ráně jsem naštěstí omdlel.“
Měřila si ho pohledem, o němž doufala, že je lítostivý. Zase si mnul rozpěrku v nosu.
„Byl jsem příliš vystrašený, než abych podal stížnost, ale o pár dní později jsem zjistil, že to za mě udělala Jaseira za mými zády. Byla mnohem rozzuřenější na celou záležitost než já. Myslím, že se možná cítila částečně odpovědná, protože se tomu chlapovi smála taky.
„Již nikdy jsem ho neviděl. O pár týdnů později jsem dostal nějaký standardizovaný omluvný dopis od velitele stanice, ale nestálo tam nic o tom, co s ním udělali či zda udělali vůbec něco.“
„A jste si jist, že to byl on?“ zeptala se.
„Jo. Jinak bych vás lidi nevolal. Nejsem blbý. Vím, že věci jsou zcela jinou cestou bez ohledu na nejlepší úmysly, navíc vím, že mě to neudělá oblíbencem u toho chlápka či jeho kamarádů. Ale prostě potřebuji peníze. Odcházím.“
„Je vás víc, co?“
„Jo. Prostě se tu už necítím dobře. Teda, pracovali jsme pro slávu Státu, než se ten hlavoun dostal nahoru. Pracovali jsme pro Stát proto, co představuje. A teď je nahoře člověk, co má vše pod patou. Co se stalo potřebám mnoha, když to převažuje zisky jednoho? Teda, mám rád to, co dělá, alespoň něco z toho. Tady je nálada optimističtější, než jsem kdy zažil, panuje tu opravdu silná účelnost, ale prostě, nevím. Asi mám rezervace k tomu, na jakých základech je to všechno postaveno.“
„Kam půjdete?“
„O tom bych raději nevyprávěl, je-li to tam všechno stejné.“ Na pár okamžiků se na ni díval a poté se zlehka žalostně usmál.
„Dobrá,“ řekla a dala signál nahrávači, aby se vypnul. „Tak, myslím, že máme vše, co potřebujeme. Vaše kompenzace by již měla být na vašem účtu. Děkuji za vaši upřímnost, pane Sitsui.“
***
V kancelářském boxu výkonného editora Harbena Mullara se smrákalo, za dvěma malými okny asistenti studia rychle rozebírali soupravy, nástroje cvakaly a bzučely za umělého světla. Ona stála před jeho stolem. Její dokončená zpráva ležela na něm.
„Příběh byl potvrzen třemi ze čtyř svědků. Ta dívka byla převelena do jiné části oblasti. K té jsem se nedokázala dostat.“
Mullar se na ni nedíval. Bubnoval prsty do stolu. „Dobrá,“ řekl.
„Sám Sitsui si nemyslí, že byl útok rasově motivovaný, ale já si myslím, že příběh mluví sám za sebe.“
„Uh-huh.“
„Je to zvláštní. Měl v nosu velmi prastarou rekonstruktivní drátěnou síťku. Technologie Vherokiorů stovky let stará. Optala jsem se ho, proč si to prostě nenechal znovu narůst. Řekl, že potřebuje připomínku nedělat hlouposti. Velmi dramatické.“
Mullar přikývl. Bi-di-dim, bi-di-dim, bušily prsty do stolu.
„Všechno souhlasí. Heth byl v té době u Home Guard a byl převelen na danou stanici jen tři týdny předtím. Byl odvelen čtyři měsíce po incidentu. Oficiálním důvodem bylo snižování rozpočtu, ale tohle nebyl osamocený incident a pochybuji, že jeho nadřízení mohli ignorovat takové chování nějak dlouho.“
Mullar přestal s bubnováním a zaklonil se v křesle. Povzdechl si. „Vím, že to všechno zapadá,“ řekl. „Je to dobrý kousek, Rekko.“
Jeho tón pro ni měl povědomý zvuk. Dlouho na něj hleděla.
„To ne, Harbe,“ začala.
„Jo. Před chvílí jsem měl hovor z Centrály agentury. Konfiskují to.“
„To ne, Harbe,“ řekla.
„Jo. Pozastaveno na neurčito. Direktiva přišla přímo z vrchu.“
„Ale je to dobrý kousek. Je to vnitřní. Žádná kulka.“ Její hlas stoupal. „Myslela jsem si, že jsme souhlasili, že jen ilustrujeme…“
„Souhlasili jsme, Rekko, ale víš stejně dobře jako já, že když se CA rozhodne, že to nemůžeme vypustit, nemůžeme to vypustit. Už to není v mých rukách.“
„Řekli ti alespoň důvod? Nebo jen kecy typu Nepotřebujete to vědět?“
Mullar vylovil z krabičky cigaretu. „Vem si zítra dovolenou,“ řekl a vrazil si ji mezi rty. „Po víkendu bude víc času si o tom promluvit.“
Stála tam a hleděla na něj. Zatímco si ho měřila, klepnutím zapálil malý zapalovač a nakrátko ožehnul konec cigarety modrým plamenem. Pohlédl na ni rezignovanou neústupností a vyfoukl dým do prostoru mezi nimi.
Otočila se na patě a odešla.
Dveře kanceláře Harbena Mullara se zavřely a světla studia jedno po druhém zhasla.