Dokončovali hlídku v EC-P8R, když jim bylo ohlášeno čerstvé maso.
Antarův tým již nějakou dobu prováděl akce typu „ulov a zadrž“ a již začínal být pro Krvácení obětí přirozený. Zkušenosti záležely na výcviku každého, na původu i výdrži – bylo v obecném povědomí, že kdokoli, kdo nezblednul a nezvracel při svém prvním pověšení živých těl na hák, byl buď pro tuto práci dokonalý, nebo příliš šílený, aby mohl být na vesmírné lodi – ale každý Nájezdník nakonec došel k bodu, kdy se to, navzdory děsu číhajícího vzadu mysli, stalo snesitelným zážitkem.
Nebylo to o utrpení, ač i to jistě bylo součástí procesu. Bylo to činěno stejně pro oběti jako pro samotné Krvavé nájezdníky. Antar miloval plný rozsah emocí, jež postupně viděl: od úplného a zavrženíhodného strachu, přes znechucení a nenávisti a popírání, ba i handlování a nabídek, omračujících nabídek; až po klidné přijeti a tichý, jemně odcházející klid. Nakonec je učinil celými.
Zkontroloval si výbavu, kterou měli rozloženou po lodi, ta výbava nebyla jejich, když se nalodili. Známky života byly stabilní. Sterilizované kontejnery se pomalu plnily.
Bylo to o dokončení cyklu, opravdu. Utřel si několik kapek krve a udeřil chladnoucí tvář jednoho z lidí, které potkal při této cestě. Vše je cesta. Bylo to ohromující. Nechtěl dosáhnout konce, nikdy, i když se cítil nejistě, kdykoli nepádil po cestě k němu.
Loď byla najednou tichá. Vše, co Antar slyšel, bylo mletí jeho Nájezdníků, pohybujících se mezi položeným dárci. Antar kdysi byl jedním z vyvolených Amarrské říše, Majitel ve službách Pána a komorníka Říše, a vrhal se do své role s nadšením. Ale ta část byla jen tohle; část celku, nedostatečná naplnit jeho potřeby. Čím víc hledal zbožnost, což byla cesta bez konce, tím méně se cítil jako lidské bytost. Čest a víra mu daly jen půl života.
Setkání s komořím Karsothem vše změnilo a dalo mu přístup k druhé straně života. Objevil nejen celé nové pohledy na existenci, jež je nutno prozkoumat – záliba v hříchu, děs v extrémnosti – ale v této temnotě, jež jej živila, nalezl i celistvost zbožné strany. Konečně mohl naplnit mezery dobra, které mu celou dobu chybělo; například dávat milost obětem Krvácení, nebo zajištění, že mohou držet své děti v náručí během svých posledních okamžiků. Byla to práce delikátní péče, mnohem větší než si mohli lidé z vnějšku myslet.
Což činilo zprávu, již právě obdržel, mnohem zajímavější.
Antarovi bylo nařízeno ihned odletět. Měl vzít dvě lodi a sledovat loď Sester EVE, které opustilo velitelství Sester za nějakým neznámým cílem. Měli tajně tuto loď na cestě sledovat, rozhodně nepřitáhnout pozornost, ještě méně se ji snažit sklidit. A měli vyrazit hned v tomto okamžiku, opustit nedokončené Krvácení ve prospěch náhradní lodi, jež již byla na cestě.
Navzdory mrzutosti, že musí nechat nedokončenou práci, byl Antar nadšen. Každý měl rád šílené vzrušení lovu, i když museli zůstat ve skrytu. Nájezdníci si pěstovali image, nebylo neslýchané, že po jejich příletu na scénu lodě jednoduše zastavily, čekajíce s nadějí na bezbolestnou smrt. Jiní zuřivě bojovali a jejich úplný děs v jejich očích v okamžiku přímého nalodění dával Antarovi takový nával adrenalinu, že často cítil krev v ústech.
Když se do něčeho zapletly Sestry, byli o něco zkrocenější. Nájezdníci nazývali Sestry „malými lovci“ a naučili se dbát na jejich pohyby, dle nutnosti i kolem nich chodili po špičkách. Byl to parazitický vztah, který špinil jméno Sester a velmi je hanil, a který byl v jejich frakci držen v tajnosti, za což je Antar opravdu litoval. Kamkoli Sestry šly, tam byla zranění a bolest, děs a oheň; a také tam bude krev.
Nicméně nikdo z jeho vyvoleného týmu nerad opouštěl nedokončenou práci. Jejich vůdci to věděli a v jejich novém rozkazu byl tón naléhavosti. Ignoroval reptání týmu a šeptal omluvy krvácejícím, sbalil veškerou výstroj, kterou potřebovali a ponechali loď osudu. Brzy byli pryč, pozůstatky jejich kolektivní mrzutosti se poddaly tiše sršícímu nadšení z lovu.
A pak narazili na bohem prokleté Thukkery.
***
Jeden z kapitánů vedoucích Thukkerské ochranné síly je jmenoval Kotan a jeho údělem bylo střetnout se s přilétající hrozbou.
Byl součástí týmu zajišťujícího ochranu malé karavany obchodníků, kteří byli na cestě zkontrolovat nově příchozí ve Velké Divočině. Thukkerové žijí v pohybu, putují od soustavy k soustavě ve velkém, nekončícím exodu v pohybu. Měli mnohem bližší vztah k žití v tomto pustém vesmíru než kdokoli jiný. Kotan se o své lidi velice staral – je to nebezpečná vlastnost, jen nemnozí lidé mohou hlásat, že ji mají – a nechtěl, aby došli k nějaké úhoně.
Takže když spatřil Krvavé nájezdníky, okamžitě vedl svůj tým do útoku. Dle jeho názoru byli Nájezdníci jako pijavice, jež je zcela nemožné odtrhnout, jakmile zabořili své jedovatá kusadla do těla své kořisti. Kotan doufal, že silný útok by je mohl zadržet dostatečně dlouho, aby se karavana zachránila, nebo aby měli čas přivolat další posily.
Začali bojovat, ale byl to ten nejpodivnější boj, jaký kdy Kotan zažil.
Krvaví nájezdníci se vrhli na zteč jako vždy, nebojácně a šíleně, ale jejich manévrování bylo hodně vzdálené od šílenství plného riskování, jaké se Kotan naučil od nich očekávat, a jejich laserová palba byla hodně sporá. Okamžitě se zaměřili na téměř všechny lodě pod Kotanovým velením a začali pálit, což byl čin, který rozptýlil jejich součinnou palebnou sílu. I Kotanovo vlastní plavidlo mělo najednou nějak poškrábané štíty, ale nijak moc.
A bylo to ještě divnější, když začal svým útokem tlačit. Krvaví nájezdníci dostali zásah jako vždy, ale v okamžiku, kdy jim Kotan dokázal prorazit štíty nějakého plavidla, daná loď ustoupila z dostřelu i za cenu vlastní přesnosti palby. Kotan požádal o hlášení ostatní lodě kolem, všechny hlásili stejnou situaci. Krvaví nájezdníci nechtěli bojovat. Jen dělali ramena.
Nařídil svým silám ustoupit, aby zjistil, co se stane. Krvaví nájezdníci následovali, ale zůstali u zvláštní rozptýlené taktiky útoku, takže nezpůsobovali žádné škody. Dál dovolovali Kotanovým lidem zasahovat jejich štíty, ale doposud se nikomu nepodařilo poškodit jejich pancíře. A jak síly Thukkerů ustupovaly, Nájezdníci se stále nehnaly do útoku.
Nechtějí tu být. Kotana nenapadala jiná možnost. Byli na cestě za něčím mnohem důležitějším, někam, kde byla větší odměna než celá karavana Thukkerů plná nevinných lidí, a tak vedli výsměšný boj, ve kterém se Thukkerové vůbec nechytali.
Kotanovi se tohle nelíbilo. Nelíbilo se mu ani pochopení, jež se začalo v hlavě vytvářet, že nemůže pouze setřást tyto noční můry a vrátit se k ochraně svého vlastního lidu. Viděl, co se stane těm, co se stanou kořistí Krvavých nájezdníků, co z nich zůstane poté, co jsou použiti a vysáti do sucha. Nemohl se vypořádat s myšlenkou, že by mohli být na cestě něco takového učinit někomu jinému, komukoli.
Ve stejnou dobu ho začalo trápit něco jiného. Síly Krvavých nájezdníků by pro kohokoli znamenaly těžký boj, ale sám neměl ponětí, kam míří, ani koho by mohl o jejich příjezdu varovat. Mohli by je minout a on by mohl akorát varovat Sestry EVE, jedinou sílu, jejíž pohyblivost se blížila Thukkerům, že by se mohlo blížit krveprolití. Ale Nájezdníci zjevně chtěli pokračovat ve svém krytí.
Kotan cítil, že to je to špatné a že se s tím nedá vypořádat normálními prostředky.
Rozhodl se je sledovat.
Thukkerové jsou cvičeni vypořádat se s nepředpokládanými okolnostmi a podporováni ve spoléhání se na svůj úsudek a intuici. Byla to právě jedině takováto systematizace, jak byste mohli stmelit takovouto nedefinovatelnou společnost. I ti nejpracovitější kapitáni se nakonec ocitli uprostřed neznámého vesmíru, čelili neočekávaným situacím a byli tlačeni činit rozhodnutí na základě nedostatečných či nespolehlivých údajů. Uděláte, co je třeba udělat, neváháte provést jakoukoli akci. Tohle znamenalo být Thukker.
Krvaví nájezdníci si nechali shodit štíty, přesně jak Kotan očekával, a nakonec ustoupili. Kotan nařídil ostatním plavidlům svého týmu vrátit se ke karavaně a chránit ji, se svou lodí učinil to samé. Jakmile Krvaví nájezdníci téměř zmizeli z dohledu, rozkázal Kotan své lodi otočit se a odeslat krátkou zprávu vůdci karavany, že vyráží vyšetřit anomálii. K jeho překvapení opustil další stíhač formaci a následoval ho. Odeslal zprávu s informací, že mají povoleno vrátit se ke karavaně, ale kapitán druhé lodi, jenž s ním sloužil po nějakou dobu, odpověděl zprávou, v níž jednoduše stálo, že i oni mají povoleno vyrážet na lov divokých kačen.
Kotan se na to zašklebil a vyrazil sledovat Nájezdníky. Nechal obrazovku nastavenou na sledování karavany, jež se pomalu vzdalovala z dohledu, zatímco oni začali svůj lov. Cítil, jako kdyby za sebou zanechával víc, než si dokázal představit.