„Ačkoli si cením tvého nadšení, musíš přestat s tím nesmyslem. Pokud k někomu přistoupíš, pokud je na okamžik zmateš a pořadí se ti je sejmout, zabiješ je na místě. To máš tak udělat. Jasný? Pokud opravdu musíš zanechat osobní podpis, najdi si něco na zemi kolem a zaraž jim to do oční jamky. Jediné, co nedovol, je, aby vstali a začali zdrhat, přičemž jim hodíš nůž do zad. Buďme profesionálové. A přestaň bulet.“
Draea, krčící se u země a zhluboka dýchající, se na něj podívala a řekla, „Já nebulím.“
„To není hezké.“
„Ten skrček mi zarazil koleno do rozkroku. To mu spustilo slzné kanálky.“
„Já vám říkal, že má koule!“ vykřikl člen týmu na ostatní.
Alad zaklonil hlavu a promnul si oči. „Dobrá!“ zařval. „Cvičení končí, díky, běžte ven, lidi! Večeře je v sedm.“ Na jeho příkaz zmizely hologramy v oblasti, štíty se zhroutily do zapomnění a různé díly krytů, trosek a barikád se poskládaly a tiše zajely do otvorů v podlaze.
Alad nabídl ruku Draee, která ji přijala a postavila se. Jedna z jejích obětí ležela na hromadě z papíru vytvořených kamenů a chrápala.
„Už mě to začíná unavovat, Alade,“ řekla.
„Opravdu, drahá?“
„Ne, tohle vlastně škrtni. Už jsem z toho zhnusená tak, že bych dokázala zvracet krev. Jestli budu muset projít ještě jedním z těch debilních cvičení a další debilní falešnou obětí, kde přitlačím gumovou jehlici na jejich břicho a řeknu, že je mrtvý, přísahám na vše, co je mi svaté, že si proženu ten předpokládaný nůž vlastním okem, dokud mi nezarachotí v lebce, a využiji poslední údery umírajícího srdce, abych ho protáhla tělem a vyrvala ven zadkem.“
Povzdechla si. „Navíc jsou ty lekce bojového umění blbé. Nikdo už nevyužívá malokloubovou manipulaci.“
„Jsem rád, že jsi neústupná.“ Všiml si jejího pohledu. „Ne, opravdu. Znamená to, že se o to zajímáš. A jsem rád, že se o to zajímáš, neboť jsi povýšena.“
Hleděla na něj. „Co, jen tak?“
„Byla jsi na nesčetných průzkumných misích, zcela nesimulovaných, a chránila si naše zájmy v mnoha různých situacích. Prokázala jsi pozoruhodnou schopnost přežít a zajistit, že ostatní … no, nepřežijí. A tvůj IPM index-
„Cože?“
„Int-Per-Mem (intelekt-vnímání-paměť), drahá, nepřerušuj. Ukazuje dosti ohromující čísla v celé škále, mentální i fyzické. Kdybych věděl, že jdeš po mně, byl bych vyděšen.“
Oběť vstala, zazívala a jala se odcházet. „Přichází další skupina,“ řekl mu Alad. „Kam jdeš, Placxi?“
„Zakouřit si,“ řekl Placx bez zpomalení.
Alad ho sledoval odcházet a pak se otočil zpět k Draee. „Následuj mě.“
Procházeli budovou, míjeli cvičební místnosti, komnaty s pozměněnými stavy a mučírny. Každá místnost byla připravená tak, aby testovala fyzické, mentální i duševní tolerance subjektu, aby se nalezly body zlomu a jak lidé budou reagovat, když budou na takovou úroveň zatlačeni, a dokonce, v ohledu mučíren, co by udělali ostatním. Člen týmu se sklony zavraždit všechny kolem byl stejným rizikem jako člen se zábranami.
Přesunuli se do nižších podlaží, procházeli chodbami, jimiž Draea málokdy procházela, a nakonec došli k neoznačeným dveřím, kterých si nikdy předtím nevšimla. Stala před nimi, ale neotevřely se.
„Pouze zvláštní přístup, drahá,“ řekl Alad.
Draea nadzdvihla obočí. Na dveřích nebyly žádné viditelné skenery či zámky. Ale když se před ně postavil Alad, dveře se jemně se zahučením otevřely. Prostor uvnitř byl téměř černočerný, jen jeden kužel světla jasně svítil přímo na kovovou židli pár kroků za dveřmi.
„Neboj se,“ řekl Alad. „Už jsi prošla.“
Draea pokrčila rameny, vstoupila dovnitř a posadila se na židli. Dveře se za ní zavřely a ta trocha světla, která dovnitř vstupovala dveřmi, byla utnuta.
Někoho poblíž cítila, ale osobně se necítila ohrožená.
Hlas vydávaný z reproduktoru někde vysoko řekl, „V této místnosti jsi sama.“
„Lžeš,“ řekla. Nebyla to výtka; pouze uvedení faktu.
Zjevně potěšený hlas pokračoval, „Byla jsi povýšena na agenta úderných sil.“
Hlas na okamžik umlkl s tichým očekáváním. Draea řekla, “… díky?“
„Víš, co dělají agenti?“
„Zabíjení lidí je dané,“ odpověděla Draea. „Na zbytku nezáleží, že?“
„Záleží na tom,“ řekl hlas. „Než budeme pokračovat, měla bys vědět, že nikdy nesmíš mluvit o těchto věcech ani se svým týmem. Ale budeš potřebovat vědět pár věcí, máš-li svou práci pro nás dělat dobře. Říká ti něco jméno Kniha prázdnoty?“
„Vůbec ne. Zní to Amarrsky, toť vše.“
„To ano. Údajně ztracená svatá kniha, která by čtenáře okamžitě povznesla na jinou úroveň bytí. Nyní je to zvolené kódové označení pro stroj, po kterém jdeme. Nastavený na nižší výkon má schopnost léčit některé mírné psychologické poruchy. Na vysoký výkon vymývá lidem mozek.“
„Ach, takže chcete, abych vám to dodala.“
„Ne. Chceme, abys to zničila.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„To myslíte vážně?“
„Toto je nediskutovatelná část naší dohody. Máme venku hodně špiónů, různé průzkumné síly. Jakmile získáme pozitivní vodítko, vyšleme jednu z našich úderných skupin.“
„A proč já?“ optala se Draea.
Hlas odpověděl, „Vynikáš v tom, co děláš. Dostala jsi se tak daleko a dokázala jsi nezemřít, a naše nanobotové testy dokazují, že máš přirozenou odolnost vůči efektům Knihy. Kromě té tvé zvláštní posedlosti zasahovat lidi na dálku šílenými zbraněmi jsi jedna z našich nejlepších vykonavatelů. A nejen to, ve svém předchozím životě jsi prokázala neocenitelnou prozíravost létat pod radarem. Potřebujeme agenty, kteří dokážou pracovat na hraně, aniž by odpadli či se chvástali všem poblíž.“
„Už se konečně dozvím, co jste za lidi?“
Hlas se zasmál. „Když chceš, ač to tak jako tak nebude žádný rozdíl. Jsme zvláštní částí Společnosti vědomé myšlenky. Operujeme na základě agendy Hypervědomí.“ Hlas se znovu odmlčel, a když Draea neukázala žádný výraz, pokračoval, „Je tu poslední test. Víme, že jsi schopna spácháním brutálních činů chladnokrevně i v žáru boje.“
„Pěkně zpříma,“ řekla Draea.
„Ale jedna věc je dělat něco nepříteli, kterého nemáš ráda, a jiné to je dělat to někomu, kdo ti nic neudělal.“
Rozsvítilo se další světlo, záříce jasný kužel kousek od Dreay. Osvětlovalo malý kovový stůl, na němž ležel nůž s velmi dlouhou a úzkou čepelí – nůž využitelný pro rozřezávání hrdel i bodání do srdce – a ženu na židli, svázanou a připoutanou, která na sobě měla pouze spodní prádlo a podprsenku. Pouta byla tak těsná a četná, že nemohla tělem ani hlavou vůbec hýbat, a její hrdlo a zápěstí byly odhalené, přičemž zápěstí byla připoutána k opěrátkům židle. Měl roubík a po tváři jí stékaly slzy.
„Jsem ráda, že jste jí nechali podprsenku,“ řekla Draea. „Jinak by to bylo dost nedůstojné.“
„Osobně jsem tam chtěl připoutat Placxe, ale oni mě přehlasovali,“ řekl z vrchu jiný hlas.
Draea vzhlédla a zašklebila se. „Alade?“ řekla.
„Přísahám, že ten chlap hrál oběť naposledy. Nemůžeme tu mít tak schlíplé lidi.
„Mám to udělat, Alade?“
„Jakkoli chceš, drahá. Ale udělej to až po rukojeť.“
„Pokud tu jsme všichni připraveni -“ řekl jiný hlas.
„Ach ano, rozhodně. Udělejme to s úctou, jakou si to zasluhuje,“ řekl Alad s přehnanou vážností a potom zmlkl. Po několika okamžicích dodal, „Žádný tlak.“
Draea pomalu došla k ženě a stolu, kde vzala nůž a v ruce si ho potěžkala.
„Jak se jmenuje?“ optala se.
„Nedůležité,“ odpověděl bezejmenný hlas.
„To rozhoduji já,“ řekla Draea. „A krom toho, když už se tak zajímáte o chladnokrevnost, stěží mi to usnadní věci, když budu znát její jméno.“
Hlas řekl, „Stále-„, ale Alad do toho vpadl slovem „Inibjer.“
„Díky,“ řekla Draea. Změřila si očima Inibjer a řekla, „Pokud to pomůže, už jsem to předtím dělala.“
Několikrát vyhodila nůž do vzduchu, poté se naklonila k Inibjer a zašeptala, „Nezabiji tě. Neboj se. Pomalu odejdu a oni si budou muset najít na tu práci někoho jiného. Možná bych ti mohla i pomoci, to všechno zastavit.“
Z očí Inibjer začaly tryskat slzy. Draea řekla, „Buď silná.“ Navzdory poutům se snažila Inibjer přikývnout, ale takhle se pouze třásla.
Draea pomalu odcházela a pak, v jednom rychlém pohybu, se otočila, pozdvihla nůž a vší silou jej vrhla. Nůž zasvištěl vzduchem a proletěl kolem hlavy Inibjer, škrábl ji na pravém spánku a odskočil od stěny za ní.
Ze shora se ozval povzdech.
Draea se zamračení prošla kolem Inibjer a zdvihnula nůž, pak došla zpět k ní a řekla, „Promiň, drahá. Lhala jsem,“ a naklonila se nad nehybnou obětí. Inibjer se na chvíli třásla a svíjela, pak zabublala a ochabla. Rudé krůpěje stékaly po jejím trupu a pažích.
Draea se usmála, pohladila vlasy a tvář Inibjer a pak si bezmyšlenkovitě otřela ruku o své tričko. Vnější dveře se za ní s kovovým zahučením otevřely. Otočila se k nim a došla k nim, ale u východu zaváhala. „Alade?“ řekla.
„Ano?“
„Co by se stalo, kdybych odmítla ji zabít?“
„Ach, naplnili bychom místnost jedovatým plynem.“
„To myslíš vážně?“
„Copak, myslíš si, že bych tam došel sám a udělal to osobně? Tys měla nůž, psychopate.“
Se smíchem opustila místnost.