Naleho tým mířil k lodi a společně rozjímali, co se stalo a co udělat dál, když se setkali s Honou a týmem Andělů. Ta je zastavila a řekla, „Jdete se mnou.“
Nad tím se zarazili, ale Hona řekla, „Ztratili jsme útočníky, ale víme, kam míří, a po čemkoli vy jdete, bude to tam taky,“ a pak odcházela.
Všichni se podívali jeden na druhého a pak ji následovali.
Na cestě jim to vysvětlila, „V okamžiku, kdy jsme je ztratili, jsem se podívala do deníků stanice. Věc, kterou jste hledali, pochází ze zásilky dovezené jedním z našich hloubkových průzkumných týmů, a je součástí většího nálezu. Chtěli to všechno vyložit tady, ale jedna z našich vojenských základen je požádala, aby některé předměty přivezli na bližší ohledání k nim. Teď jsou na cestě tam, ale cestou mají několik zastávek, takže pokud pohneme, můžeme je dohnat.“
„Podívej se, vůbec nechci kritizovat tenhle plán, a moc díky za to, že jsi nás dostala do kanceláře obchodníka a z té přestřelky ve skladišti,“ řekl Nale, „ale kdo jsi?“
„Jsem kapitán úderné jednotky.“
“… ano?“
„Jsem také ta, kdo může najít to, co hledáte, výměnou za nějaké odpovědi.“
Nale pokrčil rameny, což byl obtížný pohyb, když člověk kráčí tak rychle. „Dobrá. Veď nás.“
***
O něco později byli na lodi Andělů, ovládanou posádkou, kterou si Hona osobně vybrala, a mířili vstříc neznámu.
Hona mu řekla, že jeho tým přivedla na palubu k výslechu a také kvůli tomu, aby na ně dohlídla, a pak mu položila pár otázek ohledně předmětu, po kterém šli, a vyjádřila své obavy, že je to zbraň, která by mohla být zneužita proti jejímu lidu. Nale se jí snažil ujistit, zatímco se snažil co nejlépe odrážet její dotazy, když řekl, že je to speciální typ léčebného zařízení, které mohou řádně ovládat akorát Sestry. Hona z větší části ignorovala jeho otázky, a postupem času oba zjistili, že z toho druhého nedostanou to, co chtějí, takže atmosféra mezi nimi dosti ochladla; Hona byla otevřeně rozzuřená, Nale pouze frustrovaný a unavený. Nakonec jej nechala být a nechala ho jeho přístrojům.
Nale si vyzvedl před odletem nějakou výbavu z lodi a nyní si s ní v nové kajutě hrál, seděl na pryčně a házel setrvačníkový míček do vzduchu. Kdykoli jej hodil nahoru, míček zrychlil a zasáhl se zaduněním strop, poté klesl zpět do jeho dlaně. Připomínalo mu to výcvikový tábor, kdy byly věci jednodušší.
Setrvačníkový míček byl kovovou koulí s gumovým lakem, stejný typ, který používali v tělocvičně. Technologie byla založena na stejném principu jako setrvačné modifikátory, které bránily vesmírné lodi se roztrhat, když zrychlovaly či zpomalovaly z těch šílených rychlostí, kterých dosahovaly. Vnitřek se skládal z gravitonových mechanismů, jež vytvářely míček, když byly vrženy shodným směrem, dál zrychlovaly, takže míček zasáhl cíl mnohem vyšší rychlostí, než se kterou byl vržen. Po dopadu míček okamžitě zpomalil na hodnotu závislou na kontaktní ploše; čím měkčí náraz, tím tvrději se vnitřní mechanismus obrátil a pokusil se snížit dopad, což znamenalo, že těch pár milisekund, co trvalo míčku se zarazit o měkký povrch, se zmenšila síla úderu, než když byl úder veden proti oceli.
Nakonec Hona zabušila na dveře a hned dovnitř vstoupila. „Co to tady sakra děláš?“
„Čekám.“
„No tak čekej potichu.“
Hleděl na ni čím dál nabroušenější, pak si něco promyslel a vstal z pryčny. „Máš práci?“
„Dělám po lodi inspekci,“ řekla.
„Takže to znamená ne. Dobrá. Můžeš mi pomoci s tréninkem.“
„Cože? Ne. O čem to mluvíš?“
Ukázal jí setrvačník. „Pojďme najít chodbu se stěnou z pevné oceli a tohle můžeš na mě s vysokou rychlostí házet.“
Otevřela ústa, aby něco řekla, pak se zklidnila, pohlédla na míček a poté na něj, usmála se zlým úsměvem a řekla, „Dobrá. Následuj mě.“
Prošli do hluboko do podpalubí lodi a nalezli prázdnou skladištní chodbu s pěknou, tlustou ocelovou stěnou na jednom konci. Rozestavili se na opačných koncích chodby, Nale přímo u stěny.
„Takže to mám na tebe hodit?“ zeptala se Hona.
„Přesně tak.“
„Nějaké poslední požadavky?“
„Nejradši bych byl, kdybys mířila na pás, ale je to opravdu na tobě.“
Hodila míček na jeho hlavu. Při letu zrychloval, ale nezasáhl ho a místo toho odskočil od stěny za ním. Sebral ho a hodil ho spodním obloukem zpět.
„Má nějaká nestavení?“ optala se.
„Na míčku jsou dva póly, jeden červený, jeden zelený. Dvakrát míček stiskni, pak přidrž zelený pro zpomalení, červený pro zrychlení. Stiskni oba pro vypnutí na jeden hod, přidrž oba na pár sekund a vypneš ho úplně.“
„Červený. Jasně.“ Stiskla červené tlačítko několikrát a poté míček na Naleho hodila znovu. Opět minula.
„Víš, jsme opravdu dost vděční, že jsi nás s sebou vzala,“ řekl během tréninku.
„Neměla jsem moc na výběr,“ opáčila.
„Nechci zpochybňovat tvůj úsudek, ale jak plánuješ tohle ukončit?“
„Dostaneme se k přepravní lodi jako první, zatímco naše pravá kořist bude poletovat kolem a bude setřásávat imaginární chapadla. Poté ustoupíme, budeme přepravní loď sledovat a vyskočíme, jakmile oni zaútočí. Chce to, co je na palubě, takže loď nezničí.“
„Jasně.“ Nale zvážil další otázky, ale dokázal přijít akorát s jednou, „Jaký je život Andělů?“
„Disciplinovaný.“
Sebral míček z podlahy a hodil jej zpět k ní. „Opravdu? Setkal jsem se s pár od vás a vždy jste vypadali spíše jako rodina.“
Chytila míček, ale znovu ho nehodila. „Kdy ses setkal s Anděly?“ zeptala se.
„Před několika měsíci byla na jedné z vašich těžebních kolonií velká průmyslová nehoda. Kapsulýr na ni vypálil rakety, ale naštěstí nezničil celé místo. Můj tým měl v oblasti poblíž nesouvisející cvičení a tak jsme byli povoláni. Někdy jsme ti jediní, co se dokáží prokousat politikou a opravdu lidem pomoci.“
Povzdechla a mírně přikývla. „Nejsme tou nejmilovanější frakcí.“
„Neříkej.“
Míček vyletěl směrem na jeho břicho, ale v posledním okamžiku se mu se zachechtáním vyhnul.
„Kolik jste jich zachránili?“ optala se.
„Většinu z nich. Rakety spíše zničily sila a zpracovatelské závody, které už byly opuštěné. Ale v obydleném dole se zhroutila jedna nosná konstrukce, takže mnoho lidí mělo zlomeniny či hluboké řezné rány. Museli jsme se vytáhnout jako první, což mělo své obtíže, ale nakonec to vyšlo. Jediné, co jsme tam nechali, už neměli šanci. Tucet jich byl na půlky nebo rozdrcený na kaši padajícími traverzami dlouho předtím, než jsme našli jejich těla. Unavuje se ti ruka?“
Držela míček v jedné ruce a nečinně s ním mávala. Pak ho přehodila do druhé ruky a hodila ho tak, že odskočil od boční stěny, zpomalil a přistál v Naleho otevřené dlani.
„Pěkný pokus, ale když zasáhne první povrch, zpomalí,“ řekl a hodil jej zpět. „Takže co tu děláte? Zdá se, že máš opravdu v úmyslu ty lidi chytit.“
„Jdu jen po jednom z nich.“
„Přítel z dětství?“
Zasmála se a hodila míček. Nemířil na něj a zasáhl stěnu s uspokojivou ránou.
„Můj tým měl za úkol najít, kdo zabíjí naše tajné verbovací agenty,“ řekla. „Dnes ráno jsem byla jedním z těchto agentů kontaktována.“
„Povstal z mrtvých?“
„Dávej pozor,“ řekla. „Nedávno ztratil svého verbovacích partnera za zvláštních okolností a on sám je teď pravděpodobně mrtvý.“
„Zvláštní okolnosti?“ řekl a připomněl si, že se pořád nemusí snažit být zábavný.
„Verbovali na těžební kolonii. Byli přepadeni a napadeni, on utekl. Nikdy jsme nenašli tělo jeho partnera, jen cákance krve. Místní milice se do toho vložila a prakticky nám bránila ve vyšetřování. Stopa nakonec vychladla a tak jsme opustili případ, aniž bychom měli štěstí při hledání, kdo za tím je. Ten, co přežil, byl převelen, ale pamatoval si každého, kdo do toho byl zapletený, a měl zvláště silnou předtuchu ohledně jednoho z tamních policistů. A hned poté, co jste dorazili, kontaktoval mě a řekl, že ta ženská je tady, na mé stanici.“
„Ženská? Ach. Tamta.“
Pohlédla na něj. „Pokud ti to uniklo, ženy se někdy dostanou do řad korporací.“
„Pokud ti to uniklo, pracuji pro frakci, která tento fakt dokazuje.“
Přikývla a tak dodal s úšklebkem, „Ačkoli jste samozřejmě nejlepší doma, kdy hlídáte děti, vaříte a obsluhujete nás-AU!“
Míček konečně zasáhl cíl. S úsměvem se po něm pásla očima, když si opatrně třel pravý bok, a pak dodala, „Počkej tady,“ a odešla.
Vrátila se o chvilku později s puškou v ruce.
„Uh… “ dostal ze sebe Nale.
„Klídek. Gumové střely. Přišly se zásilkou od Gallentských obchodníků a jsou zcela nepoužitelné. Příliš velké tření, malá váha. Ale míčku uskakuješ tak snadno, takže si myslím, že vyzkouším na tobě tohle.“
Nale chvilku koukal na zbraň a potom pokrčil rameny. „Dobrá. Alespoň mi řekni, proč jsi tu ženskou nechala odletět. A ten poslední hod mi udělá modřinu, mimochodem.“
„Zasloužíš si ji,“ řekla, pečlivě zamířila a vystřelila. Nalemu se podařilo vyhnout se dráze střely.
„Jak to děláš?“ řekla rozhořčeně.
„Mám talent vnímat věci, malé detaily. Odlet?“
„Chtěla jsem je mít mimo radar. Ti lidé, co jsem viděla ve skladišti, nebyli amatéři, a já raději neriskuji víc lidí, než opravdu musím.“ Další výstřel, opět mimo. „Kromě toho by operační chtělo ty lidi zatknout, jak na stanici, tak na lodi, a jakmile by zjistili, že ta ženská je zatracený policajt, asi by ji nechali jít. Dobrá vůle vůči říším, a tak dále.“
Další výstřel, ale tentokrát střela práskla do Naleho stehna. Když poskakoval s nadávkami kolem, řekla, „To nemohu dovolit. Chci ty lidi chytit a vyřídit je. Těsně předtím, než jsme vyrazili, přišlo veřejné hlášení, že na stanici byl zabit Anděl, prvotní popis se shoduje s člověkem, co mě kontaktoval. Vím, že jako poslední věc sledoval tu čarodějnici, takže jsem zburcovala své kontakty, vystopovala ji a našla ji, jak trhá tvou skupinu na kusy.“ Další výstřel, málem trefa. „Ti lidé si nezasluhují sympatie ani slitování. Neočekávám, že to pochopíš.“
„Proč ne?“
„Jsi člověk míru a tak.“
Povzdechl si a pročísl rukou vlasy. „Jo, jasně.“
Opřela zbraň o rameno, naklonila hlavu na jednu stranu a optala se, „Tohle je mírová mise, že jo? To vaše léčící zařízení a tak.“
„Mělo by to tak být,“ řekl.
„Mělo?“
„No, je to… ten stroj může být nebezpečný. Údajně ho hledáme, protože chceme zabránit, aby padl to rukou lidí, kteří by toho zneužili.“
„A těmi lidmi jsou?“
„Mí nadřízení říkají že Sansha.“
„Sansha? Nale, s těmi jsem se setkala a také jsem potkala lidí, které sem tam najímají; náladové, vystrašené lidi se strašlivou temnotou kolem nich. Ti ve skladišti nebyli Sanshovými agenty.“
„Jo. Já vím. Povídačky o Sanshovi byly asi rozšířeny po základně, aby nás odvrátily od opravdových cílů mise.“
„Takže vám lžou.“
„Každému je lháno.“
„Ale no tak. To je prachsprostý pesimismus.“
„Ano?“ Do očí se mu vkradl chladný lesk. „Když sedíš po boky hluboko v krvi v těžební kolonii, obklopen troskami od rakety nějakého kapsulýra, a v rukou chováš chlapce, který ztratil nohy a nemůže to cítit, protože je v hlubokém šoku, řekneš mu, že zemře? Nebo že bude v pořádku?“
„To je extrémní příklad-“
„Tak co? Pořád se to děje. Čím víc víš, tím méně chceš vědět. Můžeš poctivě říct, že jsi teď lepším člověkem, když byl někdo, koho znáš, zabit? Změní veškeré zlo, které nás obklopuje, kohokoli se dotkne, nadobro? I kdyby se nám podařilo chytit ty lidi údajně odpovědné za ty vraždy, o nichž mluvíš, a i kdyby se nám podařilo vyrvat jim z rukou ten stroj, a ty ukončíš jejich život kulkou do hlavy, změní to tvůj život k lepšímu, než byl kdysi, když jsi o ničem takovém nevěděla? Ten planoucí smysl viny, hanby a výčitek, že jsi nebyla schopna něčemu zabránit, je to opravdu lepší než být nevědom a šťasten? Někdy potřebujeme lidi, kteří vědí, co se děje, a kteří se s tím vypořádají bez výmluv a bez tlachání s námi ostatními.“
„Zvláštní slova, když pocházejí od Sestry.“
„Nikdo napůl rozumný tuhle práci nedělá,“ řekl s povzdechem. „Je to odměňující, ale dostane tě to.“
„Bez vtipkování. Tak proč ses k nim připojil?“
„Protože je to správné. Je to jediná věc, co má smysl.“ Opřel se o stěnu. „Podívej, ani jsem se tak nepřidal, jako byl naverbován. Ale v tu věc věřím, věřím, že jak může být člověk krutý k jinému člověku, může také být milý. Ano, někdy lžeme nebo podvádíme nebo zraňujeme jeden druhého. Někdy musíme klamat. Neznamená to, že nejsme hodni existence, a určitě to neznamená, že člověk může být pouze světec či hříšník. To, co tě činí dobrým člověkem, není nekonečná čistota tvých činů, je to celkový součet. A jestliže se pozvedneš nad své vlastní omyly a zavedeš do svého života něco dobrého, oklameš smrt. Známky, jež zanecháš na tomto světě, tě přetrvají, jejich ozvěny ovlivní jiné lidi, kteří dál ponesou práci, kterou jsi kdysi začala, jakkoli malou, a když konečně přijdeš pohlédnout di chladné temnoty, budeš vědět, že nikdy nemůžeš doopravdy zemřít.“
„Jsem ohromena,“ řekla.
„Není to nic opravdu hlubokého,“ řekl.
„Ne, to nemyslím. Myslím, že ses při tom proslovu ani jednou nenadechl.“
Hleděl na ni a potom vybuchl v smích.
„Takže ty si myslíš, že můžeš změnit svět?“ optala se a do jejího výrazu se vloudil malý úsměv.
„Nevím. Všichni v to doufáme, myslím. Byl bych rád, kdybych jen mohl těm střelám pořádně uhýbat.“
„Tolik přemýšlení musí být pro vůdce těžké.“
„Jsem vůdce?“ zeptal se.
„Ostatní tě následují. Pokud sis toho nevšimnul, možná jsi díky tomu přirozený. Ale vždy najdeš způsob, jak se mučit. Každý omyl se stává prokletím tvých schopností, a každé selhání je něco, co musí být napraveno.“
„To si myslíš?“
„V tomhle mi věř,“ řekla. „Krom toho, proč se dál zkoušíš s takovou posedlostí? Je to jedno z tvých selhání, věc, kterou jsi zavřel na západku, a hluboko uvnitř věříš, že kdybys mohl tu jednu věc udělat dobře, cítil by ses klidnější u zbytku svého života.“
Nale pohlédl na strop, pak zavřel oči. „Myslel jsem, že mám být jedno s veškerým klidem a odpověďmi.“
„Nech opravdové ženě, aby všechny ty věci promyslela,“ řekla Hona. „Nenazvaly Sestry bezdůvodně, víš.“
Zašklebil se a pak zamračil. „Je to jen… musíme to udělat správně. Ne kvůli tomu, že jistě riskujeme své životy – na to nehledím, což vím, zní to divně, ale opravdu jsme přijali naše životy a hrozící konec-“
„Mluvíš ke kapitánovi Andělů. Chápu to, věř mi.“
„-Ale je to úkol, který nám byl dán. Sestry mi to svěřily, na tom mi záleží. Přístroj má velký potenciál, to jsem si jist, ale nejsem na pozici, abych o tom přemýšlel. Vše, co mě zajímá, je udržet to daleko od rukou špatných lidí.“
„A Sestry jsou těmi jedinými pravými?“ zeptala se.
„U bohů, v to doufám. Protože si nedokážu představit kohokoli jiného. Musím najít Knihu, a musím ji vzít do úschovy, a musím to udělat dříve, než to udělá ta ženská. Při troše štěstí a přízně to dokážu a všichni budeme v bezpečí.“
Dlouho na něj hleděla a pak řekla, „Doufám, že máš pravdu.“
Povzdechl si. „Já taky.“
„Ne ohledně stroje,“ řekla, potřásla hlavou a zavěsila zbraň na rameno. „O sobě.“