Zpočátku to nemusí dávat smysl. Složitost příběhu života zachází tak hluboko, že může nějakou dobu trvat, než vše pochopíme. Někdy hodně času. Avšak vám říkám, že čas rozzáří pravdu těch slov ještě jasněji, protože jsem je k tomu tak připravila.
– autor neznámý
Když Antar sledoval svou posádku, jak pomalu rozjíždí konec světa, zjistil, že je stále obtížnější vidět to jinak než svůj vlastní konec.
Všechny noci ve vesmíru jsou temné.
Thukkerové sledovali, jak se vše rozvíjí. Sestry EVE – veteráni mnohem více válek než kterákoli jiná síla v Novém Edenu, experti na přežití – vyrazily vpřed a byly zničeny v několika okamžicích. Pak vyrazili Krvaví nájezdníci, parazité na všem živém, a žili.
Sestry dosáhly zdroje své cesty a zjistily, že je zvláštní a děsivý.
Jeden z navigátorů přivolal kapitána na můstek. „Pane,“ řekl tónem mrtvě chladným jako šklebící se měsíc, „myslím, že tohle budete chtít vidět.“
Dokončovali hlídku v EC-P8R, když jim bylo ohlášeno čerstvé maso.
Antarův tým již nějakou dobu prováděl akce typu „ulov a zadrž“ a již začínal být pro Krvácení obětí přirozený. Zkušenosti záležely na výcviku každého, na původu i výdrži – bylo v obecném povědomí, že kdokoli, kdo nezblednul a nezvracel při svém prvním pověšení živých těl na hák, byl buď pro tuto práci dokonalý, nebo příliš šílený, aby mohl být na vesmírné lodi – ale každý Nájezdník nakonec došel k bodu, kdy se to, navzdory děsu číhajícího vzadu mysli, stalo snesitelným zážitkem.
„Toto je spirála, v níž jsme; dlouhá vlna vlnící se jedním konstantním směrem, aniž by kdykoli dorazila na břeh. Poslouchejte.“
Seděl jsem s nimi v jídelní síni naší nové lodi. S některými přítomnými jsem pracoval po roky. Jiní byli pro mne noví a přidali se k nám jako součásti procesu, jež jsem nyní cítil jako procesí.