Konec světa: Poloviční život
Dokončovali hlídku v EC-P8R, když jim bylo ohlášeno čerstvé maso.
Antarův tým již nějakou dobu prováděl akce typu „ulov a zadrž“ a již začínal být pro Krvácení obětí přirozený. Zkušenosti záležely na výcviku každého, na původu i výdrži – bylo v obecném povědomí, že kdokoli, kdo nezblednul a nezvracel při svém prvním pověšení živých těl na hák, byl buď pro tuto práci dokonalý, nebo příliš šílený, aby mohl být na vesmírné lodi – ale každý Nájezdník nakonec došel k bodu, kdy se to, navzdory děsu číhajícího vzadu mysli, stalo snesitelným zážitkem.
„Toto je spirála, v níž jsme; dlouhá vlna vlnící se jedním konstantním směrem, aniž by kdykoli dorazila na břeh. Poslouchejte.“
Jonak a já jsme hnali své plavidlo zpět domů, když jsme dostali zprávu. Nedávno jsem změnil v Sestrách EVE týmy a konečně jsem se připojil k Útočišti. Mise byly vyčerpávající. Doufal jsem, že tohle bude pěkná a tichá cesta zpět na základnu s přeřazovacím brífinkem a trochou odpočinku.
Opravářská hala se rozpadá na kusy. Kovové trosky, které posévaly podlahu, nyní létají vzduchem, sviští jako prach ve vichřici. Některé kusy tu byly téměř tak dlouho jako samotná stanice.
Nale a Hona stáli před obřím skladištěm. Bylo to znervózňující místo; celá oblast byla přesycena zvláštním zápachem, nikde nebyla vidět či slyšet žádná činnost, pohyb či zvuk. Dveře před nimi, o výšce pětipodlažní budovy, byly zamčeny komplikovanými elektronickými zámky.