„Ahoj Garmasie. Slyšela jsem, že děláš rád lidem problémy.“
Amarrec, jehož jméno bylo vyřčeno, pomalu položil předmět na prodejní pult a napřímil se. Jeho vrásčité rysy se přetavily v úsměv.
Hlasu za pravým uchem odpověděl, „Záleží na tom, kdo si to zaslouží. Jak jste se dostali ven?“
Hlas řekl, „Měli jsme nějakou pomoc. Je překvapující, jak lidé poklesnou, jen aby konali to, co je v jejich zájmu.“
„Není to normální?“ reagoval Garmasi. „Ale pokud ti nebude vadit, že se ptám, co tě nutí si myslet, že tím, jak přijdeš sem, otevřeně, ti poslouží? Možná máš u sebe laserový nůž?“
„Nic takového,“ odpověděl hlas.
„Pistole, otlumičovaná nebo třeba na stlačený vzduch, nabitá municí se změnou stavu? Něco, co si tady užiju, během těch pár posledních agonizujících okamžiků mého života?“
„Vůbec ne.“
„Samorozkládající se oprátka,“ řekl. „Alespoň to. Nalákáš mně do temné aleje a nasadíš tu samoutahující se smyčku, která udělá práci za tebe.“
„Nic z toho.“
Garmasi se otočil tváří k ní. „Tak co přesně mi zabrání, abych zavolal stráže a nechal tvou“ – přeměřil si ji – „docela pěknou postavu hodit zpět do vězení, nyní kvůli podezření z nekalého jednání, únosu a útěku z vězení?“
„Ach, nemyslím, že tohle chceš udělat,“ řekla Joreena. „Ale myslím, že mi chceš povyprávět o vašich plánech.“
„Já?“ optal se Garmasi s úsměvem. Prodejce ji ze svého sedátka za pultem zdvořile odkašlal, neboť dvojice blokovala výhled na jeho produkty, ale nikdo neuhnul. Když si odkašlal znovu, Amarrec se k němu otočil a jedním rychlým pohybem vytáhl datakartu, zadal číslo, přiložil kartu ke skeneru prodejce, zastrčil kartu zpět do kapsy a praštil do klávesnice skeneru pěstí. Na obrazovce naskočila řada číslic. Prodejce rychle sklapnul.
„Přesně,“ řekla Joreena. „Nechali jste nás zatknout s nějakými obviněními, ale pak se tady potulujete, jako kdybyste se ničeho nebáli. Muselo vám dojít, že po vás půjdeme a narušíme váš obchod.“
„To vůbec ne, drahoušku,“ řekl Garmasi. „Nemáme tu žádné jiné záležitosti než chránit našeho klienta. A tak když po nás jdete, jeden od nás zná pár věcí o datasystémech Guristů. Obávám se, že vám přiřadil dosti ohavnou minulost. Žádné strašlivé zločiny, ale určitě dost, abyste byli zadrženi, než autority přijdou na to, co s vámi bestiemi udělají.“
„S námi bestiemi?“
Pokrčil rameny a usmál se. „Požáry. Děti. Jste špatňáci.“
Joreena na něj na okamžik hleděla a pak se usmála, jako kdyby si něco usmyslela. „Takže zmizíme. Udeříme ze stínů. A dostaneme svůj cíl.“
„Nic z toho neuděláte,“ řekl Garmasi. Přistoupil a pevně uchopil Joreeninu ruku, otočil hlavu k prodejci a řekl, „Ztrojnásobím tu částku, co jsem ti zaplatil, pokud hned přivoláš stráže.“
Prodejce dychtivě přikývl a strčil ruku pod pult. Něco se rozeřvalo a náhle se po celém místě hemžili strážní.
„Obávám se, že tohle je konec, drahoušku,“ řekl.
„Ano. To tedy je,“ odpověděla.
Strážní se blížili.
„Je hanba, že tu nejsi k jinému účelu. Mohli jsme dojít k nějaké domluvě,“ řekla.
„Ach, na to už je moc pozdě,“ usmál se.
„To jistě,“ odpověděla dost upřímně.
Zamračil se, ale neměl čas cokoli říci, neboť jej za rameno chytila svalnatá ruka. „Tak, vrahoune. Čas jít.“
Rozhlédl se. Za ním stál obrovský strážný Guristů, a za jeho zády dalších pět. Dva z nich již měli vytažené obušky.
Garmasi ze sebe dostal, „Počkejte, co-,“ ale pak strážný, co jej držel, je udeřil pěstí do žaludku. „Sklapni, svině,“ řekl mu, zatímco se Amarrec svíjel na zemi.
Joreena si k němu poklekla. „Šetři dech,“ řekla. „Budeš ho potřebovat na výslech. Slyšela jsem, že to bývá dosti tvrdé pro takové, co mají obdobnou reputaci.“
Garmasiho oči se vypoulily.
„Teď jste špatňáci vy,“ zašeptala, a než ho strážní odvlekli, poslala mu vzdušný polibek.
***
Tou dobrou věcí, kdy děláte své vlastní šílené vědecké pokusy ve skladištích a prázdných místnostech vesmíru, je, že se naučíte rozpoznávat znamení. Artenal se blížil k budově, dával si na čas a hleděl zblízka na dveře a okna.
Od tohoto chlapa nehrozilo nebezpečí výbušnin nebo jiných zařízení s plošnými škodami. Drony znamenají přesnost a čisté ruce. To Artenalovi vyhovovalo. On se chtěl zašpinit.
Na druhou stranu drony také znamenají včasné varovací systémy a boj vedený na dálku. Artenal kráčel velmi pomalu a vyhledával očima vzory. Nic nepípalo, nic nemrkalo, takže se zdálo, že jeho protivní si sem vůbec nic nenainstaloval. Bylo to pochopitelné – ten chlap brzo odlétal a jeho nepřátelé měli hnít ve vězení – ale také velmi hloupé. Právě takovéto předpoklady lidi zatahovaly do problémů.
Artenal se zašklebil a poplácal malou kouli v kapse.
Dveře skladiště byly vrzavé, ale technik si s sebou vždy bere nějaký olej. Dostal se hlouběji do budovy.
Uvnitř byla podlaha poseta všemi druhy trosek a šrotu – především koster vznášedlových vozidel, z nichž byly vyjmuty všechny použitelné části – ale ve středu byla vyklizená oblast. A tam, u kovového ponku, seděl Gallenťan, kterého Artenal viděl u baru, který tiše něco montoval. Vysoký strop a holé stěny způsobovaly, že každé kovové cinknutí od Gallenťanových nástrojů způsobovalo ozvěnu.
„Bezpečí je iluzí nepřipravených, Ontre,“ řekl Artenal a vystoupil z úkrytu. Ontre k němu vzhlédl, chvilku si ho měřil a pak se opět zabral do své práce.
Když nenastala žádná další reakce, popošel Artenal o několik kroků blíže. Byl od Gallentského žoldnéře moc daleko, než aby viděl, na čem pracuje, snad jen hromadu stříbřité mechaniky a změti drátů, ale dostatečně blízkou, aby viděl několik malých útočných dronů, ležících pěkně srovnaně na kraji ponku.
„Zapneš je vůbec?“ optal se Artenal s ledovým klidem.
Ontre přestal pracovat a teď se teprve zdálo, že řádně zaregistroval Artenalovu přítomnost, a hleděl na něj se zájmem. „Měl bych?“ odvětil.
„Je to buď to, nebo se zdáš a budeš mít nepříjemný rozhovor se mnou a s několika mými přáteli.“
Zdálo se, že Ontre to na chvilku zcela upřímně zvažuje. Pak pokrčil rameny, řekl, „Mám tu moc práce, víš,“ a sáhl po přepínači na malém aktivačním panelu ležícímu na ponku.
Když drony ožily, vzduch se naplnil rozzuřeným bzučením. Ontre upravil na panelu pár nastavení, potom se opřel o jeden loket a sledoval Artenala.
Trvalo pár sekund, než elektrické stroje vystoupaly do vzduchu a zorientovaly se. Vznášely se ještě výš, upravovaly svou formaci a zjevně mezi sebou komunikovaly. Navzdory všemu byl Artenal fascinován. „To jim vždycky tak dlouho trvá, než se rozjedou?“ zeptal se. „Kdybych měl pistoli, tak už jsi mrtvý.“
„Přejdou z nuly do útoku za nula celá osmdesát pět sekundy za metr ve vzduchu za nulového větru. Jsou tu i nějaké nouzové funkce, které jim umožňují vzletět rovnou nebo přímo na někoho. Celkem je to z vypnutého stavu do zaručeného napadení za jedna celá dva, když mám ruku na aktivační spoušti,“ řekl Gallenťan. „A kdybys měl pistoli, střílel bys na dálku, takže mi došlo, že bych je mohl nechat projít celou synchronizační rutinou. Jsou trochu rozhozený, když je použiji s příliš mnohým přenastavováním.“
„Tak se podíváme, co tedy dokážou,“ řekl Artenal a začal kráčet k žoldnéřovi. Drony, které v tu chvíli létaly u krovů, okamžitě natočily své elektronické oči směrem k němu. Ozvala se ozvěna, jak se z jejich krunýřů vysunuly desítky malých žihadel, následovaná zapraskáním elektřiny.
Jak Ontre pokrčil rameny a přepnul další přepínač na ovládacím panelu, Artenal sáhl do kapsy a vytáhl EMP bombu. Drony se vrhly vpřed, s elektrickou zkázou namířenou na Artenala, a ten potřeboval mnohem více sebeovládání, než očekával, aby neutekl. Spustil bombu a hodil ji do vzduchu.
Ozvalo se zahučení a drony bez života padly na podlahu společně s použitou bombou.
Ontre se zamračil. Místo aby reagoval na Artenalovu blížící se postavu, podíval se zpět na svou práci a párkrát do ní strčil šroubovákem. „Právě jsi mě stál celý den velmi složité práce,“ povzdychl si.
„Hanba. Možná si příště dáš větší pozor a nebudeš se zamíchávat s námi,“ odvětil Artenal. Došel ke Gallenťanovi a už už po něm sahal rukou, která mířila na mužův zátylek, když se žoldnéř přikrčil, vyběhl a objal Artenalova kolena, čímž jej srazil na zem. Ontre jej okamžitě následoval, položil jedno koleno na Artenalovu hruď, čímž si jej přidržel, druhou nohu natáhl jako oporu, a začal jej bušit pěstmi do hlavy.
Překvapení z útoku stálo Artenala několik okamžiků, jeho vidění se začalo po okrajích rozmazávat, když jeho mozku došlo, co se děje jeho tělu. Škubnul sebou, shodil protivníka, odkutálel se a dostal se na kolena. Když se Gallenťan na něj znovu vrhnul, vytáhl malý ocelový nůž ze skryté části opasku, schoval jej do dlaně a předstíral omámenost. Žoldnéř kopem zamířil na jeho hlavu, a když se noha přiblížila k jeho hlavě, Artenal na jeho nohu nožem zaútočil. Doufal, že zasáhne šlachu, ale čepel se zabořila doprostřed Ontreho stehna, a kop zasáhl bok jeho hlavy s menší silou, která byla i tak dostatečně silná, aby jej téměř zbavila vědomí.
Ontre s výkřikem padl jako podťatý na podlahu. Snažil se vytáhnout nůž, ale vroubkované ostří se ani nehnulo. Ve chvíli, kdy se vzpamatoval, aby se po protivníkovi podíval znovu, zajel mu Artenalův další skrytý nůž pod tvář a do jeho hlavy.
Ontre sesunul bez života k zemi.
Artenal tam ještě dlouhou dobu seděl, přemýšlel nad kariérními volbami a nad idiocií předpokladů.
***
Bylo temno, alej byla navíc hluboká, ale bylo mu řečeno, že se tu skrývá. Věděl, že nebude nepřipravená a zcela určitě osamocená, ale to bylo v pořádku; i on učinil své vlastní přípravy.
Kralean kráčel pomalu, soustředil se na hluk a ticho.
„Ahoj, slabochu,“ řekl hlas.
Otočil se. Do ústí aleje vstoupila žena Minmatarského původu. Nebyla moc oděná, a její temná kůže se za vzdáleného světla neonů a hvězd leskla, zvýrazňujíce její tetování a jizvy. Kralean viděl ostré hrany jejích svalů, které se kroutily jako zavinutí hadi, spletení v ladných pohybech. Byla to ta žena z baru, ale tenkrát si jí moc nevšímal.
Byla následovaná asi tuctem lidí, z nichž všichni vypadali, jako kdyby přišli z nejtemnějších konců vesmíru.
„Doneslo se mi, že jdeš po mých společnících. Nějak jste se osvobodili, myslíte si, že jste opravdu moc chytří a vyřídíte nás. Pokusila jsem se je kontaktovat, myslela jsem, že to obvyklá zatracená staniční služba Guristů. Jak se ukázalo, jste to vy, a že jste proti nám stráže poslali.“
„To by mohl být Artenal. Došlo mu, že bude snazší, když vás odstřihneme. Omlouvám se za potíže,“ řekl Kralean a strčil ruce do kapes. Společníci Minmatarky se napjali, takže Kraelan dodal, „Nevytáhnu zbraň, takže klid.“
„Tak jsem nechala roznést, že panikařím,“ pokračovala Minmatarka, „a domluvila si schůzku s únikovým kontaktem. A hleďme, kdo se ukázal. Kde máš kámoše?“
„Upřímně, nemám ponětí,“ odvětil Kralean. „Požadoval jsem, abych tě dostal výlučně pro sebe, a vidím, že jsem učinil správnou volbu.“
Minmatarka se zamračila. Otočila se k jednomu ze svých společníků a rozkázala, „Zabij ho.“
Muž přikývnul a mlčky se vydal hlouběji do aleje. Když byl asi tak v polovině, Kralean vytáhl z kapsy malý předmět a varoval, „Ještě o kousek blíž a já to zmáčknu.“
Všichni ztuhli. Žena řekla s velmi klidným a jasným hlasem, „Co to tam máš?“
„Ach, jenom tlačítko,“ řekl Kralean a stiskl ho. K jeho velkému potěšení všichni krom něho na chvilku zavřeli oči a pak se překvapeně rozhlédli. „Já vám to říkal,“ usmál se.
„Velký rode země a nebes,“ zvolala Minmatarka popuzeně, zahlcená spotřebovaným adrenalinem. „Zabij ho!“
Její muž opět vyrazil. Kralean se zakřenil. Nastala krátká bitka.
Když se mužovo tělo přestalo zmítat, Kraelan si oprášil róbu a řekl, „Podívej, možná se můžeme dohodnout.“
Minmatarka a její lidé hleděli na nehybné tělo ležící u Kraelanových nohou. Nakonec řekla, „Co… Co navrhuješ?“
„No, kolem krku ti visí maličký zlatý Khuumak. Mám je rád, jsou milé. Strhni si ho z krku a hoď ho ke mně, dám ti náskok.“
I na tu dálku mohl vidět, jak se její tvář napjala a čelisti stiskly. „A nezapomeň odříkat jména Císařů,“ dodal. „Kdysi dávno ses je musela naučit.“
Podívala se mu přímo do očí a řekla ponurým hlasem, „Nikdy nevyjdeš z této aleje živý.“ Vydala se k němu se svým týmem v závěsu.
Obdařil jí úsměvem a naklonil hlavu, jako kdyby naslouchal, a pak se podíval na oblohu.
Kdyby tohle měla být pouhá bitka v aleji, pomyslel si, tak by pokračovala. Ale navzdory zjevnému vzteku se zastavila a přikázala zastavit i svým lidem.
Pocítil vlnu úlevy, že si obstaral zálohu. Vysílač v kapse vypadal velice lehce, ale stiskl jej znovu, čímž vyslal druhou a poslední zprávu.
„Proč čekáme?“ optal se jeden z nich smutným tónem dítěte, kterému bylo zakázáno hrát si s oblíbenou hračkou. „Jenom tam tak stojí.“
„Jo,“ zavrčela. „To je právě ten problém. Čemu nasloucháš, kazatelníčku?“
„Lidem,“ odpověděl. „A myslím, že přicházejí.“
Ve vzduchu se objevil šum. Kralean řekl, „Víte, většina lidí má dostatek smyslů, aby vám nepomáhali. Ti, co se upsali tvé malé posádce, jsou ti, které všichni ostatní na této stanici upřímně nenávidí a obávají se jich. Ale v počtech je síla.“
„O čem to mluvíš?“
„Na místech, jako je toto, je moc víry,“ řekl. „A dalo mi trochu práce v přesvědčování, ale byl jsem dlouhou dobu Poutníkem u Mluvčích pravdy, takže vím, co říkat lidem, co chtějí slyšet, a jak naslouchat těm, kterým jinak není dovoleno promluvit.“
Šum se změnil v hluk. Žoldnéři se rozhlédli kolem a spatřili skupiny lidí, jak se ženou do aleje.
„Měli jste opravdu poslouchat,“ řekl Kralean předtím, než bitka začala.
***
Shahoun se hnal temnou nocí, osamělý a bez ochrany.
Poslední z jeho týmu zmizel. Mířili k oblasti doků, když je Caldarský strážce zastavil, řka, že slyšel hluk. Strážce mu nakázal, aby tam zůstal, odešel to prozkoumat a již se nevrátil. V dálce slyšel ženský smích, a z toho se roztřásl. Utekl.
Nyní byl v docích, jen pár okamžiků od lodi. Na ničem nezáleželo víc, než uniknout.
Celní agent si dal na čas, než projel jeho data. Pak Shahounovi řekl, „Je mi líto, pane. Vaše loď byla zabavena.“
Ani se nesnažil se hádat. „Existuje nějaký způsob, jak se mohu dostat ze stanice? Jakýkoli? Prosím?“
Celní agent na něj hleděl velice dlouho.
„Podívejte se,“ řekl Shahoun, „Omlouvám se, pokud jsem příliš přímý. Nemíním cokoli naznačovat, nic proti práci nebo osobní etice. Ale opravdu potřebuji být někde jinde hrozně brzo, takže učiním cokoli, abych se odtud dostal. Prosím vás.“
Agent na něj dál hleděl. Pak nakonec řekl, „No, pane, vaše loď byla zabavena, ale nemáte žádné oficiální závazky tu zůstat, ačkoli pochybuji, že jakmile začne vyšetřování, tomu již tak nebude. Ale vidím, že jste v úzkých, takže bych zvažoval kompromis.“
„Jmenujte to. Cokoli,“ zvolal Shahoun.
„Je tu loď, která odlétá velice brzy, a já znám na ní jednoho člověka. Vlastně jsem s ním před chvílí mluvil. Dokončili tu svůj obchod a mají spoustu místa pro pasažéry. Jsem si jist, že byste se s nimi mohl domluvit, kam se potřebujete dostat. Jsou to dobrý lidi.“
„Děkuji. Ano. To by bylo skvělé.“
Celní agent mu předal kartu. „Takže pokud učiníte rychlé obdarování ve prospěch důchodu celního agenta, jsem si jist, že se domluvíme.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Shahoun a zašklebil se. „Kolik?“
„Jakou to pro vás má cenu?“ řekl celní agent bez výrazu.
Shahoun napsal sumu, agent se na ni podíval a přikývnul. „Sekce 34C, červená oblast, pane. Spěchejte.“
„Děkuji mnohokrát,“ odpověděl Shahoun a vyrazil.
Dostal se k lodi včas, další celní agent na něj beze slova mávnul, a dostal se do jedné z předsíní lodi, kde se s těžkým povzdech úlevy posadil. Ještě s nikým nechtěl mluvit, pouze chtěl zmizet do prázdnoty hlubokého vesmíru.
Zanedlouho se vnější dveře automaticky zavřely. Jedinými dveřmi, které zůstaly dokořán, byly ty, které vedly hlouběji do lodi.
Od těch dveří se ozvalo zaklepání. Shahoun vzhlédl a spatřil velkého, hřmotného Minmatara, jak se na něj usmívá, s malým kanystrem v ruce. Ten muž hodil kanystr na Shahouna, který jej instinktivně chytil.
„Vítej na palubě,“ řekl Artenal a zavřel dveře. Kanystr začal syčet a chrlit bílý nezapáchající plyn, který rychle naplnil místnost.
Shahoun ucítil, jak jeho tělo těžkne, ačkoli kvůli čím dál většímu omámení myšlení nevěděl, zda loď startuje, nebo on ztrácí vědomí. Cítil takovou zvláštní úlevu.
Než omdlel, patřily jeho poslední myšlenky tomu, že si místo toho všeho opravdu měl najmout tyhle lidi.