Draein tým byl přesvědčen, že se zbavil všech stop a kontaktoval Společnost ohledně dalších letových instrukcí. Získali místo na mapě označené „skrytý kitz“ dvě informace, které zadali do datových čipů, které po cestě sebrali.
Místo na mapě je vedlo k prastaré bráně, která vypadala, že se co nevidět rozpadne na kusy. Na jakékoli součásti brány nebyly žádné zachytitelné známky aktivity, a po několika pokusech ustanovit základní kontakt rozhodil Krezek ruce v znechucení.
„Zkusil jsi heslo?“ řekla Draea. Seděla u ovládacích prvků na druhé straně můstku a dokončovala poslední kontroly zbraňových systémů pro případ, že by je brána vyplivla u něčeho zajímavého.
„Nemá cenu se pokoušet o heslo, dokud nedostanu kanál k bráně.“
„Zkus heslo.“
„To nemá cenu!“
„Krezeku-“
„Ne!“
Polok, který stál za Draeou, se k ní naklonil a zamumlal, „Jsme tu všichni nabroušení, takže na hocha moc netlač. Pamatuj na holátka.“
Hleděla na něj s nepochopením a poté přikázala Krezekovi, aby vypadl z křesla. Přesunula se na jeho místo, a on se začal okolo ní točit jako rodič, jehož dítko je prohlíženo, a vyptával se, co plánuje udělat. Řekla, „Plánuji vyvrtat ti do hlavy díru, pokud nepřestaneš dýchat na můj krk. Jdi si dát drink.“
Polok zůstával vzadu bez komentáře. Jakmile Krezek odešel, obrátila se Draea k němu, „Nemyslím, si, že ta mrtvá hromada kovu, kterou vidíme, je jen to a nic víc. Chci otevřít jednopásmový kanál k bráně a prohnat jím data z čipu. Ty mi na druhou stranu vysvětlíš ty holátka.“
Polok si sedl na Draeino staré místo a zaklonil se tak, že si mohl položit nohy na kontrolní panel. Zašklebil se a řekl, „Došlo mi, že o tomhle už víš. Krezek a já jsme před pár lety na nějakých misích spolupracovali. Ošklivé věci, to spíš, s mnoha napjatými prostoji a čekáním na špatných místech, takže jsme z toho vypadli. Krezek byl mimochodem dobrým parťákem, ale je to absolutní Alfa člověk, který dělá věci svým upořádaným a logickým způsobem. Má z toho zvláštní druh míru, a když jsou najednou věci příliš chaotické – ne zmatené, prostě nelineární – vyvine si nějaké opravdu podivné relaxátory napětí.“
„Doposud nic nového,“ řekla Draea, „ani na bráně ani u Krezeka. Holátka, to vysvětli.“
„Když byl Krezek chlapec, byl, stejně jako my ostatní, docela… zvláštní. Chytrý, ale neměl žádné ponětí o dobru či zlu, nebo proč by sakra měl ctít společenské zvyky. Já dělám tuhle práci, protože ji mám rád, ty ji taky děláš z nějakého důvodu, ale pro Krezeka jsou smrt a mučení jen způsoby, jak se zbavit napětí, jak přivést vesmír zpět k řádu.“
„Stále nic. Možná bych měla otevřít víc pásem. Pokračuj,“ řekla Draea.
„Jednoho dne, po nějakém zvláště ohavném výprasku od otčíma či učitele, či kdo vsadil to temné sémě do jeho dětské hlavičky, došel do místního parku, kde se krmili ptáci, a posadil se u malého rybníčku. Používali tam Jemnostrouhanku, víš, to, co je chemicky upraveno tak, aby to přitahovalo ptáky, takže nejsou vyděšeni hyperaktivními vřískajícími dětmi. Tak si přinesl pár sáčků té Strouhanky, vrhal ji po hrstech do rybníčku, a malá holátka začala plavat k němu. A Krezek, náš velkolepý, šílený Krezek, je začal sbírat z vody, ta klidná a uvolněná holátka, co zbaštila všechno to chemií prosecené pečivo, a kroutil jim krčky. Sbíral holátko za holátkem, klidně jim zakroutil krkem, takže zobáček mířil k ocásku, a pokládal je na stranu, dokud neměl pěkně velkou hromadu mrtvých ptáčků. A zajímavou věcí je, že to nedělal s nějakým druhem hrozby či uspokojení. Jednoduše cítil, že je to něco, co musí udělat, vyplnit svou roli a upravit rovnováhu kosmu či co to má. Otvíral sáček za sáčkem Strouhanky, vrhal nekonečné hrsti ubohým mladým, a nakonec skončil u hromady ptáků, která byla vyšší než on. A zabalil to jen kvůli tomu, že jeho ruce byly příliš mastné z kroucení krčků.“
Draea na něj hleděla. „To je… hnus,“ řekla nakonec.
„Ano.“
„Podřízla jsem víc hrdel než armáda holičů, ale tohle je mnohem hnusnější.“
„Je to Krezek. Nějaké štěstí ohledně přenosů?“
„Ne, ale mám nápad. Vysílali jsme ten signál zakódovaný – což je blbé, neboť tu není nikdo, kdo by nás špehoval – ale protože nedostáváme od brány odpověď, nemáme ponětí, zda přijímá metodu přenosu. A pokud ne, zbytek zprávy, kterou obdrží, je jen náhodný proud blbostí. Pošlu to jen se základním kódováním, nic extra.“
„Není to nějak příliš komplikované?“
„Hmm, ani ne. Proč?“
„Protože jsem se díval na ovládací panel a děláš toho mnohem víc, než jen zkoušíš spojení s bránou.“
„Starej se o své věci,“ řekla bez velké zahořklosti, ale přestala se svými akcemi.
„Skoro to vypadá, jako kdybys někomu vysílala data.“
„Jo?“
Polok k ní pomalu dokráčel a sedl si vedle ní. „Není to žádnou záhadou, víš.“
Do Draeiných rysů se vloudil úsměv.
Pokračoval, „Nevadí mi to. Mám rád dobrý boj. Ale nemohu si pomoct a zajímalo by mě, proč ho chceš. Pochybuji, že se probojoval ze stanu.“
Řekla, „Abych řekla pravdu, nejsem si sama jistá. Můžeš mít ostatní, to mě nezajímá, ale s ním si musím promluvit. Když jsme aktivovali Knihu, něco se stalo a on je toho součástí. Ty jsi během ztráty vědomí neměl vize, že?“
„Nikoliv. Byl jsem jak kámen,“ odpověděl.
„Věděla jsem to. Já ano.“
„A on tam byl?“
„Ano. A co víc, je to cítit, jako kdybychom teď byli spojeni. Cítím ho jako druhou stranu mého já, tu, o níž jsem nikdy nevěděla, že ji mám.“
Polok se na ni podivně podíval.
„Vím,“ řekla. „Moc radost z toho nemám, abych byla upřímná. Viděla jsem během fugy věci, které si potřebuji ujasnit, a mám ohavný pocit, že pokud se s ním teď nestřetnu, stane se později mnohem větším problémem. Takže ho vedu k nám.“
„Jak víš, že to nebyla úplná halucinace?“
„Dva důvody. Zaprvé to bylo opravdovější než cokoli. Zadruhé, no… vyhoď kulku.“ Vytáhla z opasku malý nůž a postavila se, ale zůstala stát tam a neotočila se směrem k můstku.
Polok se na ni úkosem podíval, ale vstal, vytasil zbraň, vyrazil zásobník a vyjmul kulku. Na obvodu zadní části byly vyraženy iniciály výrobce.
„Otoč se k můstku,“ přikázala Draea, zatímco byla dál otočená od něj a hleděla na hvězdy. „Hoď. Žádný odpočet, prostě hoď.“
Pokrčil rameny a hodil kulku do vzduchu směrem od něj.
Draea sklonila hlavu, zavřela oči a zdvihla ramena. Pak pozvedla nůž a bez otočky jej hodila za hlavu.
Dál měla oči zavřené a slyšela Poloka říkat, „Jakkoli jsi to sakra udělala, neměla bys to být schopna. A dlužíš mi kulku.“
Zasmála se, opět se posadila a otevřela oči. Pak stiskla aktivační tlačítko pro datovou sekvenci pro bránu. Na několik okamžiků se nic nedělo. Pak se objevila jiskra, pak řada jisker, a brána najednou byla ozářena elektřinou, která přeskočila na jejich loď a obklopila ji. Draea viděla, jak její plavidlo se začíná pohybovat, zaměřovat, připravovat a nakonec i skočit prostorem.
O několik okamžiků opět vyskočili ze zakřiveného prostoru před opuštěnou stanicí Gallentského designu.
Letěli k ní. Draea vyslala druhý kód, který obdržela, a stanice, obrovský tvar plující nečinně ve vesmíru, otevřela dok a vtáhla loď dovnitř.
***
Když bezpečně zadokovali, vystoupili z lodi a vstoupili do samotné stanice. Už je tam očekával zvláštní kontejner na Knihu, takže ji vyjmuli z původní bedny, kterou si vezli na elektrické paletě, a vložili je do kontejneru. Ten se okamžitě uzavřel a zapečetil.
Pomocí hesel od Společnosti získal Krezek spojení s monitory stavu stanice a zjistil, že velké části stanice jsou vypnuté: Nepoužívané a bez možnosti napájet je energií, aby byly použitelné, ale atmosférické systémy zjevně dál fungovaly, byť na minimálním výkonu. Jediné plně funkční oblasti byly pár kilometrů daleko, v komplexu laboratoří, vědeckých i jiných. Krezek byl čím dál nadšenější, když prozkoumával data; zjevně to byly opravdové komplexy s technologií na vysoké úrovni, mučící laboratoře – nikdo neříkal, že jsou Joviané hodní – a všechny druhy automatizovaných strojů, které měnily systémy kolem a dokonce měnily svou vnitřní architekturu. Čím hlouběji se dostal, tím mutovatelnější systémy vypadaly.
Polok se optal Draey, „Ta hesla na ovládání stanice, o ty ses nepodělila, že jo?“ Zavrtěla hlavou.
Krezek byl vším tak okouzlen, že si toho nevšiml. Řekl napůl pro sebe a napůl komukoli v doslechu, „U bohů, strašně rád bych vyzkoušel některé věci, které tu mají. Vidíte to? Samoupravující se stěny! A to všechno je propojené. Je to jako plán pro největší krysí bludiště světa.“
„A co ti brání?“ optal se Polok.
„No, není toho moc, co bych s tím mohl udělat, krom toho, že bych to mohl předělat. Potřeboval bych živé subjekty, aby byla nějaká zábava.“
Polok pohlédl na Draeu, pak zpět na Krezeka. „Myslím, že ohledně toho mohu nabídnout milé překvapení.“
***
Loď Sester zadokovala na opuštěné Gallentské stanici. Její posádka – rozmarný Nale, pozorný Zetyn, mračící se Monas a velmi rozzuřená Hona – vstoupili dovnitř.
Nale připojil stopovací zařízení do lodí a použil ho k nalezení cesty sem, ačkoli to nefungovalo, dokud zařízení nezačalo dostávat data přímo vysílaná počítačem Draeiny lodi. Teprve poté vyletěli.
Zetyn zkontroloval, zda by mohli získat přístup k monitorům stavu stanice, ale neměl štěstí.
Nale šel v čele. Postoupili o několik kroků, poté se Nale v čele zastavil a něco ze země sebral. Byl to maličká bronzový brok, jakmile se ho dotkl, vyletěly maličké čepele a zařízly se mu do prstů. Neucuknul a pozdvihnul střelu k očím a usmál se.
„Co je tady tak zábavného?“ optala se Hona.
„Jsme přepadeni,“ odpověděl.
Ozval se zvuk cink-cink-cink, jako kdyby k nim něco skákalo. Byl to vícepásmový granát nastavený na kinetický výbuch. Když všichni kromě Naleho začali utíkat, vybuchl a tlaková vlna všechny hodila na podlahu v bezvědomí.