Skupina, která přistála na YHB-349 již byla žalostná. Konvoj byl přepaden malou patrolou při vstupu do soustavy a byl velmi rychle rozprášen, neboť Gallentské stíhače se na ně s chutí vrhly a přehnaly jejich formací. Velitel operace držel konvoj v těsné formaci, aby se vyhnul odhalení; ovšem sázka na to se nevyplatila. Ty lodě, které byly po prvním průletu útočníků doposud bojeschopné, zůstaly na místě a draze prodali své životy, takže ve zmatku vyklouzla jedna transportní loď typu Crane se stěží nedotčenou kostrou.
O šest hodin později loď přistála na povrchu cílového asteroidu a přeživší členové posádky se vydrápali z pásů, aby zhodnotili škody. Průraz trupu zabil velitele a většinu jeho štábu a ze tří specializovaných pracovních týmů, jež se nalodily, bylo stěží dost přeživších, aby se vytvořily dva, navíc přežili tři muži od námořnictva, starší dílovedoucí a nižší stavební manažer. Nástroje a materiály, vyrobené do drsných prostředí, byly vystavením vakuu nepoškozené, takže se rychle dohodli, že se pokusí vybudovat pozorovatelnu co nejlépe s přeživším personálem.
První prací ale bylo přežití. Pod tichým velením dílovedoucí si nasadily pracovní týmy konstrukční obleky a vyvezli obytnou výbavu dírami v trupu přepravní lodi. Byla to standardní výbava, muži i ženy v týmech byli pečlivě vybraní: po třech hodinách těžké práce měli životaschopné obytné centrum vystavěné na temné straně zjizvené skály, které je mohlo udržet při životě po neomezenou dobu.
Když se dokončilo natlakování dómů, celá populace asteroidu se shromáždila v hlavní hale, aby vyřešila další naléhavé problémy. Dílovedoucí pohlédla na velícího kapitána přepravní lodi, který odpověděl, „Od vás,“ a zavrtěl hlavou. Dílovedoucí přikývla a pak promluvila. „Mluvím za dělníky. Stavební manažer je nejvhodnější, aby nám velel. Jmenuji ho Ředitelem.“
Lidé od pracovních týmů pomalu přikývli. Nový ředitel vystoupil vpřed. „Přijímám a provedu práci dle mých nejlepších možností. Chci se sejít na plánovací schůzce s dílovedoucí a veliteli týmů za pět minut, během hodiny budeme potřebovat úplný soupis inventáře během hodiny. Všichni tu máme práci – tak do toho.“
Plánování trvalo šest vyčerpávajících hodin, během nichž byl celý projekt zrevidován, přehodnocen a přepsán. Svazek senzorů v srdci sledovací stanice musel být pohřben hluboko do skály společně s potřebnými napájecími a komunikačními zařízeními. Jakmile byly řádně zhodnoceny požadavky a byl sestaven náčrt plánu, podíval se ředitel na dílovedoucí.
„Je to hodně práce pro dva týmy.“
„Práce se musí udělat a my na to máme jen dva týmy. Vy mi dáváte rozkazy a mí lidé je vykonají.“
Práce započaly ihned kontrolovanými odstřely, jež otevřely hlavní šachtu. Všeho muselo být dosáhnuto s minimálními senzorovými signaturami, aby se vyhnuli odhalení. Mračna prachy musely být potlačena, než mohla zvětšit, suť musela být odklizena bez proměny vzhledu či profilu asteroidu YBH-349, navíc elektromagnetické otisky znamenaly, že těžké stroje jednoduše nemohly být zahrnuty do balíčku mise. Většinu fyzických úkonů musel provést malý kontingent Civirských nakladačů, jejichž brutální síla a téměř nekonečná výdrž znamenaly, že mohou „řezat, podpírat a kopat“ dvakrát rychleji, než Deteisští technici, kteří tvořili většinu pracovních sil.
A tak pracovali – každý člověk pracoval. Pracovní týmy byly samozřejmě páteří operace a na nich byla největší zátěž. Dílovedoucí pracovala stejně tvrdě, vše řídila jednou rukou, zatímco druhou se oháněla lopatou. Důstojníci od námořnictva si nasadili overaly a pomáhali podpírat a vykládat štolu. A ředitel byl všude najednou, sledoval a povzbuzoval, káral a vyhodnocoval a nabízel pár rukou navíc všude, kde bylo potřeba. Jak dílovedoucí řekla, je potřeba práci vykonat.
Nakonec byly šachty dokončeny a nastala finální fáze výkopů, vykutání komor, kam zapustí výbavu pro srdce projektu. Ten večer si odtáhla dílovedoucí ředitele stranou.
„Mí nakladači jsou vyčerpaní, a vyčerpaní lidé dělají chyby. Až skončí tuhle směnu, chci jim dát na dvě směny odpočinek.“
Ředitel nad tím přemýšlel. „Jestliže vynecháme směnu, termín dokončování výkopů nám vyklouzne, navíc jsme již tak hodně za původním plánem.“
„Ale závaly náš zdrží ještě více.“
„Chápu.“ Ředitel si povzdechl. „Dobrá, dejte ke každému nakladačovi technika, aby s ním byl pořád a dával pozor na chyby, a nechte je pracovat bez přestávky, dokud práci nedokončí. Až budou výkopy hotové, budou mít čas na odpočinek.“
Dílovedoucí pomalu přikývla. „Dobrá. Pokud do toho půjdou naplno a nic špatného se nestane, mohli bychom být hotovi do rána.“
Když se začala roznášet snídaně, nakladači seděli se smíšenými pocity. Jejich díl práce byl hotov, ale tři z nich nebyli schopni s k nim u stolu připojit.
Umisťování začalo pozdního rána, kdy začali technici převážet vybavení do dokončených komor, připevňovali je ke stěnám a podlaze a usilovně je spojovali a oživovali. Ačkoli to nebylo tak vyčerpávající jako kopání, začalo se během dní objevovat vyčerpání od manipulace se složitou elektronikou za stísněných podmínek s nulovou gravitací. Dělaly se chyby, ale byly objeveny a napraveny. Nakonec bylo všechno na místě a srdce stroje, jejich jediný fluidní směrovač, byl opatrně vyjmut z bedny, zavezen dolů do hlavní komory a opatrně nainstalován. Až to bylo hotovo, rozběhly se generátory a pozorovací stanice se pomalu rozběhla.
Počáteční diagnostika odhalila dvě důležité informace. První byla, že operace byla úspěšná – navzdory ztrátě značného počtu personálu včetně třetiny pracovních týmů, velitele operace a většiny plánovacího štábu, vše fungovalo dokonale a podrobná data od senzorů byla úspěšně odesílána na velitelství námořnictva. Druhou bylo, že navzdory veškeré opatrnosti, Gallenťané nějak jejich pozici odhalili a za pár hodin na YHB-349 přistane přepravní loď námořnictva.
Nastala možnost kapitulace, která byla okamžitě odmítnuta bez dalších diskuzí. Jestliže mělo cenu práci vykonat, mělo cenu i za ni bojovat. S pomocí personálu námořnictva byly načrtnuty obranné plány, sepsány termíny a rozdány úkoly. Zatímco velící kapitán se s několika techniky vrátil do lodi, aby otevřeli nouzové zbrojnice, získali jakoukoli použitelnou výbavu a zbytek zničili, začali nakladači stavět opevněné pozice okolo šachty i po její délce a technici začali přetvářet své nástroje na nouzové zbraně. V okamžiku, kdy byly vidět zažehnuté trysky přistávající lodě, byli všichni připraveni.
Loď sebou plácla poblíž opuštěného obytného modulu a opancéřovaní vojáci z ní rychle vyskákali. Ředitel, dílovedoucí a důstojníci námořnictva se krčili ve velitelském zákopu u ústí šachty a sledovali jejich postup. Technici a nakladači kolem nich měli jasné rozkazy; jakmile první nepřátelé minuli neškodnou hromadu kamení, objevily se na předprsni zákopů zbraně a vypukla přestřelka. Několik mariňáků při počáteční palbě padlo, ale pak nepřítel doběhl k prvnímu zákopu, skočil do něj a pak znovu vyskočil, přičemž mnozí vojáci měli omlácený a zakrvavený pancíř. Dílovedoucí si zkontrolovala naposledy railgun a pohlédla na ředitele.
„Za Stát,“ připomněla mu a povstala do palebné pozice.
„Za Stát,“ zopakoval s ponurým úšklebkem.