Haatakan Oiritsuu – bývalá ředitelka Kaalakioty a nyní zbavená funkce, ve vyhnanství na pustých zasněžených pozemcích daleko od akce politiky Caldarského státu – držela živou rostlinu v jedné ruce, druhou vytáhla ten nejostřejší nůž, který měla, a opatrnými byť přesnými pohyby je po celé délce otevřela, čímž odhalila všechny vrstvy až do hloubi lesklého jádra. Podržela rostlinu na malou hromadu rašeliny a vymačkala ze stonku kapičky šťávy. Hbitými prsty ji vymačkala dosucha, přejížděla rukama po každém centimetru stonku, dokud nezůstalo nic jiného než vysušená slupka.
Rašelina, již obohacená živinami a chemickou směsí, potřebovala víc. V půdě probíhaly různé reakce, ale aby byly udrženy, bylo potřeba správné palivo. Mrtvé kapaliny nebyly dost; nakonec, což bylo vždy, byla nutná oběť, která měla nasytit hladovou zemi. Nejlepší živiny pro nové rostliny tohoto skleníku pocházely z rostlin, které tu rostly předtím. A tak pro každou rostlinu nastával čas ke květu a čas skonu.
Vždycky milovala pobyt v přírodě, zvláště tu, která vybízela k tichému a dlouhodobému pozorování. Haatakan vyrostla v tvrdé rodině: ne přísné, nikdo na ni nikdy nepoložil ruku, ale bylo to prostředí, kdy vše, co člověk kdy udělal či řekl, bylo pamatováno, souzeno a když to situace vyžadovala, použito proti němu. Za domem měla maličkou zahrádku, kam se uchylovala, když toho na ni bylo moc, a právě tam objevila, že rostliny jsou nejen překrásné – člověk nikdy nesmí ztratit z dohledu krásu života – ale jak nádherně reagují na kontrolu; jak opatrně musí být pěstovány a obstarávány.
V dětství sama sobě přísahala, že jednoho dne bude velmi mocná a strašlivě bohatá, milionkrát bohatší než druhý nejbohatší člověk na světě, a ten den, kdy to dokáže – a toho dosáhne – stráví zbytek svého života na vlastní zahradě, daleko od lidí, kde bude pěstovat o tiché rostliny.
To byla její jednotka moci: zahrada. Když vyrostla a stala se opravdu velmi mocnou a bohatou, nikdy na to nezapomněla. Když nechala toto místo vystavět, v té nejdivočejší krajině, kterou nalezla, aniž by urazila občany Státu, přidala skleník o polovině rozlohy celého paláce. Trávila tam velkou část svého času, čekala trpělivě, až dozraje svět pro její plány.
***
Většina rostlin ve skleníku patřila ke kvetoucím. Haatakan vybrala jednu z nejkrásnějších – krásnou lilii s tlustým a tuhým stonkem a dokonalým cibulovitým pupenem – vykořenila ji a opatrně umístila do dočasného květináče na stole. Existovaly stroje, které to mohly udělat, malé naniody, které přeměnily hlínu kolem kořenu ve vazký olej, a na tlak citlivé kovové ruce, které dokázaly vytáhnout rostlinu, aniž by poškodily jediný kořínek, list či květ. Haatakan jim nevěřila. V okamžiku, když vydáváte svůj život automatizaci – jakémukoli vnějšímu procesu – zvete si k sobě tichou zkázu.
Pozvala si zkázu, ale ta tichá nebyla.
Pozdvihla nůž. Čepel byla krátká, jak u skalpelu, ostrá natolik, aby prořízla prakticky čímkoli živým. Lilie stála před ní a ona začala pracovat na jejím květu. Už začala pučet, ale doposud nevykvetla, takže její okvětní lístky byly stále semknuté jako stydlivá panna o svatební noci.
Položila špičku čepele na jeden okvětní lístek. Čepel byla tak ostrá, že se začala zařezávat, i když jen zlehka. Zatlačila na nůž, aby sjel šikmo dolů, pak jej znovu pozdvihla a sjela na druhou stranu, jako kdyby vyřezávala první dvě strany trojúhelníku. Místo aby odřízla třetí stranu a odstranila trojúhelník okvětního lístku, použila špičku nože odklonění vrchní části řezu a pak zatočila dolů jako chlopeň, nechávajíce malé okénko do středu květiny. Hrany chlopně byly zakřivené mírně dovnitř, tak na každou vyryla velmi jemnou linii a dokončila řezbu jedním lehkým tlakem špičky nože na vršek řezu, čímž zanechala na lístku jemné vlnky.
Poté, co očistila nůž hadříkem z purpurového hedvábí, to vše zopakovala na stejný okvětní lístek, tvoříce a tvarujíce trojúhelníkovité chlopně, dokud okvětní lístek nevypadal spíše jako obrácená plástev než cokoli přirozeně rostoucího. Když byla hotová, přesunula se k dalšímu a pak dalšímu. Nakonec byla květina zcela prorážená a rozřezaná a denní světlo prosvítalo zejícími ranami.
Haatakan projela nožem podél stonku a odřízla každý list, nechávajíce rostlinu nahou jako den. Do každého malého spoje, kde byl list připevněn ke stonku, vložila do hloubky špičku nože a v ráně vyhloubila malou díru, odstraňujíce poslední možnost dalšího růstu. Malé potůčky průhledné mízy stékaly po jejích prstech. Až z posledních řezů přestane krvácet, oblast kolem nich se svraští a zamění barvu do hlubšího odstínu, dávajíce květině překrásný odstín.
Byl to krutý způsob, jak vytvářet krásu. Ale všemu tak krásnému nemůže být dovoleno existovat nedotčeně.
***
V jednu dobu byla jedním z nejmocnějších ředitelů světa. Vládla jedné ze supervelmocí Nového Edenu, dělíce se o vládu se šesti krajany. Byli obávaní, jako musejí být všichni dobří vůdcové, ale Haatakan si neuvědomila, jak rozsáhle jsou nenávidění.
Po celou svou profesionální kariéru úzce následovala Caldarský systém vlády, kde nalezla dobré využití své tvrdé výchovy. Lidé znali své místo. Všichni, co nekonali dobře – nebo dokonce selhali – byli odstraněni, tiše a profesionálně, a jakákoli hrozba, kterou byli vůči delikátní rovnováze, byla eliminována.
***
Vykořenila další rostlinu a přenesla ji do polykarbonátové vany, kterou naplnila vodou. Rostlina měla těžké kořeny, měla jich tlustý uzel o velikosti sevřené pěsti, z nich čněl jeden dlouhý stonek s listovými výhonky a velký květ podobný liliím.
Haatakan umístila rostlinu do vany, kde se potopila ke dnu, aby se pomalu utopila.
Tato rostlina, jež je známá pro svou zuřivost, s jakou vysává zemi, bude pod vodou žít pozoruhodně dlouho. Bude nasávat všechno ze svého prostředí, kolik jen bude moci, nafoukne se a ztěžkne. Ačkoli si rámcově udrží svůj tvar až ke svému konci, každá část – květ, listy, stonek i kořeny – několikrát zvětší svůj objem. Rostlina bude nasávat vodu i v době, kdy už bude umírat. Nakonec bude tak velká a krásná, s lesknoucím se nádechem na oteklém povrchu. Postupem času získá nádech olejovitou povahu, když se buněčné stěny začnou hroutit a vypouštět důležité tekutiny na povrch.
***
Začala revoluce, u níž očekávala, že bude bez velkých problémů umlčena. Stala se samolibou; ne slabou ale liknavou, potácející se jako obr, jenž je unaven kráčením po zemi, který se již nekouká na zem, přes kterou kráčí, jen málo užívající si panických výkřiků pod ním.
Jestliže ukáže dost lidí strach, uvažovala, pak musí být obávaná, protože nikdy neviděla nikoho, kdo by se nebál. To, jak zjistila ke své újmě, neznamenalo, že neexistují, jen že mají rozum, aby se neukazovali. Až pak vystoupili, strhali všechny stěny, které si vybudovala, a zničili všechno ostatní.
***
V jedné části skleníku měla malý strom, stále v květináči. Byl asi tak její výšky, bezvětvý peň, který vypadal vyzáble a bledě, s malou korunou listů, které padaly v horku skleníku.
Jeho kmen byl obalen tenkou silně olistěnou popínavou rostlinou, která vypadala dokonale zdravě. Tato popínavka, parazit, byla zavěšena na strom miliónem mikroskopických jehliček, které byly zaraženy do kmene stromu. Třetina těchto jehliček měla na konci maličké háčky, aby lépe udržovaly úchop; druhá třetina pomalu a jemně vysávala živiny, kdykoli byly potřeba; a poslední třetina do kmene vstřikovala něco výměnou: chemikálii, která ještě nebyla úspěšně syntetizována, jež přiměla strom věřit, že je krmen delikátními komplexními živinami. Neustále rozpínání stromu po jídlu a živinách bylo utlumeno, stejně jako další procesy, včetně produkce obrany, která by parazita otrávila. Takže dokud si strom myslel, že je dobře živen, nehodlal nic jiného dělat než čekat na konec svého zkráceného života.
***
Jedním z těchto ničitelů byl Tibus Heth, který vyletěl do světla světa na tornádu kouře a plamenů. Byl to lehkomyslný člověk, zuřivec, a Haatakan neočekávala, že on či jeho plány přežijí jeden Caldarský den. Rozzuřené lidi lze snadno vyřídit. Ale Heth měl podporu, a i když tato podpora zdánlivě slábla, měl podpůrný systém, převážně řízený velmi vyrovnaným, velmi tichým mužem jménem Janus Bravour.
***
Podívala se na jednu velkou rostlinu, která rostla v jednom velkém podloží po nějakou dobu. Nedávno zasadila kolem menší rostliny, různé druhy, obklopující rostlinu tak blízko, že se jejich kořeny začaly dotýkat.
Tato rostlina, zvláště agresivní růžovitá variance, vycítila jejich přítomnost. Ačkoli protivnice nebyly plevelem a nebyly okamžitou hrozbou v této bohaté půdě – jež byla obohacována hladovou rašelinou její výroby a která asi vylepšovala agresivní vlastnosti některých svárlivějších květin – začala prodlužovat trny a převádět veškerou svou energii, aby si udržela všechny ostatní rostliny od sebe. To vedlo k tomu, že se stonek svraštil, schopný zlomit se při pouhým dotyku, a její okvětní lístky byly tak tenké a slabé, že byly téměř průsvitné; Haatakan mohla vidět tenké žíly pod povrchem. Když tu stála dost dlouho, mohla vidět důležité tekutiny rostliny, jak tečou tam a zpět, jako kdyby fotosyntetické srdce rostliny bušilo z posledního před kolapsem. Čekala tak dlouho, dokud se rostlina nevyčerpala, pak ji sebrala a umístila ji k ostatním, které měla v malém květináči ve vstupní síni svého paláce.
***
Janus, pomyslela si, měl dlouhodobé plány. Jistě, vypadal jako protiklad Hetha, a to bylo nebezpečné, neboť lidé, kteří věří, že vše znají lépe než ostatní – a jsou schopni dle toho jednat – nakonec převezmou odpovědnosti ostatních. Bylo jasné, že Janus tvořil nedílnou součást konstrukce, která držela Tibuna Hetha na místě. Heth sám byl stále hlavní hrozbou pro Haatakan a ostatních šest sesazených ředitelů, neboť to byl štváč a výkonná moc nového Státu, zatímco Janus seděl tiše v pozadí, promazával soukolí a zajišťoval, že se otáčejí.
Dokud neučinil Heth svůj poslední tah: reorganizaci Caldarského státu, návrat k meritokracii, na níž byli založeni. Byrokratický tah bez ohledu na to, jak moc ponořený do revolucionářských pojmů. Smělý plán, jasně zamýšlený k vylepšení Hethova křehkého postavení u občanů Státu, a takový, co spoléhal na něco víc než oheň a zuřivost, aby fungoval. Potřeboval k opečovávání tichou mysl, jinak měl strašlivě padnout.
A tak se Janus Bravour stal přes noc základním bodem jakékoli fungující pomsty.
***
Tyto dvě rostliny již nějakou dobu rostly, ale ne tak dlouho, jak by člověk odhadoval dle délky jejich stonků.
Haatakan po nich přejela prsty. Každá byla téměř tak vysoká jako malý strom. Musela položit jejich sdílený květináč na podlahu. Byly vzácné, malé druhy vitisu, které neměly sklony šplhat po zdech nebo něco vyvíjet, dokud nedostaly správný popud.
Vše, co vlastně potřebovaly, byla jiná rostlina stejného ražení. Povahou popínavých rostlin je stoupat nad okolí, a když něco začne zabírat jejich místo, udělají cokoli, aby obnovily svou nadvládu. Nejenže téměř ztrojnásobí rychlost růstu, ale pokusí se ovíjet kolem svého rivala, držíce ho níže a kradouce se výš na jeho účet. Jestliže je rival další popínavou rostlinou, učiní to samé; a jestliže jsou obě pečlivě ořezávány a vedeny, budou kolem sebe kroužit jako vlákna DNA, stoupajíce ke stropu v tichém baletu vzájemné konkurence, dokud nakonec nezemřou vyčerpáním. Jejich stonky bez života zůstanou jako pomníky jejich pošetilosti, a s péčí je lze zachovat, sušením a laminací, zaražené do vzájemného hadího objetí až do konce časů.
***
Haatakan zprávy sledovala. Janus Bravour náhle onemocněl a byl v nemocnici ve vážném stavu.
Ve skutečnosti měsíce zahradu zanedbávala. Poté, co Tibus Heth přišel a hodil ji sem, strávila spousty času hloubáním v paláci. Nechtěla tady zůstat. Hethovy podmínky jí diktovaly, že její bezpečí je jí zaručeno jen na jejích pozemcích. Když odejde a zamíří do metropole Khyyrth, občané jí poznají a zabijí; a jestliže uteče do lesa, Hethovi agenti ji buď odstraní z tohoto světa, nebo jí chlad a lesy prostě pohltí celou.
Takže ustoupila do své slonovinové věže a zůstala tam nečinná, hledící do zdi. Její počáteční vztek ustoupil a předal místo rezignované depresi, přinášející vzpomínky na všechny ty roky, kdy byla na milost jiným silám, rodičovským jménem ale diktátorskými povahou, a přála si nic víc než se od nich oprostit. Zahrady ji naučily něčeho jiného – svobody lze dosáhnout obcházením omezení, protože chcete-li, aby byly odstraněny, jen si žádáte o to, aby vystoupil další pán vašeho osudu – ale ona ignorovala tyto lekce a dovolila si zastavit se na místě.
Janusův osud, ať už byl jakýkoli, to změnil. Kola se znovu otáčela. Heth byl osamocen a bez podpory. Navzdory jeho vrtkavosti byl skvělým vojenským stratégem; a navzdory své zobrazované moralitě byl, jak věřila, bezohledný. Voják použije extrémní opatření, aby si podrobil své nepřátele; dokud jeho věc, nebo jeho víra ve věc, zůstává spravedlivá a čestná, na etice a ospravedlnitelnosti jeho metod nezáleží.
Heth chápal moc na vnitřní úrovni mnohem více, než většina lidí, které sesadil. Jakkoli jím pohrdala, nemohla popřít tento fakt. Právě teď, bez Januse odstraněného z cesty a řediteli spouštějícími kontrarevoluci, zoufale potřeboval někoho, kdo zná intriky nejvyšší politické úrovně ve Státě a je ochoten konat vše nutné, aby dosáhl vytyčených cílů; někoho, kdo tahá za provázky a je jimi ochoten tahat dál.
Bzučáky ve skleníku se rozezněly dlouhou, zvučnou notou.
Dorazil host.
***
Jediné ovoce viselo jako vahadlo ze shrbené větve stromu. Ovoce bylo zdravé, připravené k utrhnutí. Také bylo překrásné a bylo v přímém kontrastu ke stromu, který je zplodilo, stromu, který byl unavený a strhaný.
Tato rostlina mohla být a byla navozena tak, aby vložila veškeré své úsilí do ovoce svého tvoření, směřujíce každou živinu a každý kousek energie, kterou sebrala namáhanými kořeny, přímo do měkké, přeměkké hmoty. Jakmile bylo ovoce připraveno, rostlina pravděpodobně zemře.
Haatakan sáhla po ovoci na cestě ven a ukousla si.
***
Její host držel malý monitor, na němž byla viditelná tvář Tibuna Hetha. Haatakan jej ignorovala a zaměřila se na ženu, která vstoupila do jejího paláce.
„Já tě znám,“ řekl Haatakan.
„To ano,“ řekl Tibus Heth přes monitor. „Ona je tou, která tě sem zavedla.“
„Naposledy, když jsem tě viděla, mi byly diktovány podmínky,“ řekla Haatakan ženě. „Optala ses mě, zda jsem měla ponětí, jak moc mě lidé nenávidí. A řekla jsi, že pokud se pokusím utéct do lesů, budu tam ztracena navěky.“ Přešla blíž k ženě a byla potěšena, když spatřila lesknoucí se pot v jejích svázaných vlasech. „Lidé se tu ztrácejí, víš. Lidé, co si zvolili špatnou cestu.“
„Janus Bravour je mrtvý,“ řekl Tibus Heth z úrovně pasu. Haatakan ustoupila a konečně se na něj podívala.
„Vím,“ odpověděla. „A teď padneš.“
„Ne, pokud tomu můžete pomoci.“ Tibus se naklonil blíž k obrazovce. „Potřebuji vaši pomoc, madam Oiritsuu.“
„Ty, ničitel Státu, potřebuješ pomoc od staré ženy tady na venkově? Svatá dobroto, jak mocní padli hluboko.“
„Ostatní megakorporace kují pikle proti mně. Všech šest. Ale ne vy. Mám své agenty úplně všude, a Kaalakiota, v níž stále máte své čarodějnické výběžky, zůstává mimo celou věc. Proč?“
„Ze stejného důvodu, proč jsi asi poslal tohoto určitého posla ke mně. Hájíme svou příslušnost k věci, a ta věc jsme my a náš náhled na svět. Všechno ostatní je druhotné. A každá aliance je příležitostí, nic víc.“
„Pracuji pro Stát,“ prohlásil Heth.
„To je sranda. Říkávala jsem to sama, když jsem byla navrchu.“
„Takže odmítáte? Chcete opětovný vzestup SuVee a ostatních?“
„Jistěže ne. Není žádný důvod, aby ti idioti znovu uchopili otěže moci. Ale musíš pochopit, Hethe, že nevidím žádný naléhavý důvod, abych ti pomohla zůstat na vrcholu. Budu tady uvězněna, pečujíce o své rostliny, a budu sledovat, jako trháš velký Stát na kusy.“
„Můžeme dojednat podmínky. Nedostala jste se tak daleko bez schopnosti vyjednávat,“ řekl Heth. Zaklonil se a Haatakan viděla, že sedí v křesle, pravděpodobně v kanceláři, kterou sebral jednomu z ředitelů. „Myslím, že máte spousty důvodů mi pomoci. Myslím, že lžete a že lapáte po šanci.“
Haatakan naklonila hlavu na jednu stranu. „Myslíš si, že jsem zabila Januse?“ otázala se.
Zdálo se, že otázka Hetha nevyvedla z klidu, což ji překvapilo. „Popravdě?“ zeptal se. „Nevím. Mohla jste. Kdybych znal vás a vaše pikle, tato konverzace by byla jen jednou kapitolou ve velkolepém plánu, který jste spletla, abyste skončila opět u nějaké moci. S tím jsem smířen. Už jsem jednal s mnohem nedůvěryhodnějšími lidmi, než jste vy.“
Dlouho se na něj dívala. Nakonec řekla, „Možná bychom s tímto něco udělat mohli.“
Heth se zašklebil a ona ten škleb opětovala, byli jako dva masožravci kroužící kolem masa.
Plánovala už od Janusovy smrti. A její obnovený čas ve skleníku ji naučil mísit ten řvoucí hlad po moci, který se skrýval v nejhlubším, nevědomém jádru, s naučeným klidem myšlení, který prolétával její vědomou myslí.
„Co byste udělala, pokud to vůbec dokážete?“ optal se Heth.
Bude potřeba neutralizovat šest sil, z nichž každá má nějaký druh kazu. Každý má kaz. Bylo věčnou frustrací Haatakaniných nepřátel, že její je jen pokřivený druh zahradničení.
Můžete plánovat se skupinami lidí nebo proudy procházejícími společností – často abstraktními plány, jež fungují – ale jednotlivci byly odlišnou záležitostí. Zvláště ti těkaví jako Heth, který jí zůstával záhadou. Nejlepší možností u těchto lidí bylo dostat se blízko a zůstat blízko. Studovat. Předpoklady ji sem vrhly, pochopení ji odtud dostane. To, a trpělivost.
Ale ostatní, jež znala tak dlouho; ti jí záhadou nebyli. Bylo možno je zpracovat. A ona cvičila.
„To nech na mně,“ řekla, vztáhla ruku a vypnula obrazovku. Vrátila svůj pohled na Provistku, která držela vypnutý monitor, jejíž oči nyní svítily úplným děsem. „Tak, má drahá. Budeme se muset vypořádat s tebou.“
Z malé kapsy na zádech svého obleku vytáhla malý nůž s velmi ostrou čepelí a skryla jej v ruce.
Byla tu velká hromada kompostu, která potřebovala nakrmit, a květiny, které potřebují živiny. Člověk musel plánovat do budoucnosti.
A vlastně všechno její cvičení ve skleníku učinilo víc, než ji jen připravilo na nadcházející malé války. Cítila se, jako kdyby procházela sebeočistou, odřezávala mrtvé končetiny, které vyrostly z kmene jejího starého já. Očišťovala se a odhazovala svůj odpad – ne své hříchy, neboť ty následují stejně jistě jako stáří, ale staré myšlení a předpoklady – a připravovala se na novou kapitolu svého života. Rozkvést v této divoké nové zemi.