Draea se necítila moc dobře. Její tým si prorážel cestu ke skladištní oblasti stanice Andělů a ona každým okamžikem očekávala, že uvidí známou tvář, někoho, kdo znal někoho, koho zabila. Ne že by se musela moc bát, když zvážila společnost, v níž byla, ale vyplatilo se být opatrná.
Nale seděl oblečený na posteli ve své kajutě lodi a hleděl na věc v ruce.
Bylo to kovové zařízení velikosti jeho pěsti, zakřivené a s malou matnou koulí uprostřed. Koule měla červený lesk a slabě zářila. Když s ní otáčela jedním směrem, měnila se na žlutou, pak oranžovou, modrou, indigovou a purpurovou. Přetočil jí zpět na červenou a zjistil, že ačkoli s ní na druhou stranu otáčet nemůže, při troše síly se koule přetočí z červené na zelenou; ale když ji pustil, vrátila se zpět na červenou.
„Ačkoli si cením tvého nadšení, musíš přestat s tím nesmyslem. Pokud k někomu přistoupíš, pokud je na okamžik zmateš a pořadí se ti je sejmout, zabiješ je na místě. To máš tak udělat. Jasný? Pokud opravdu musíš zanechat osobní podpis, najdi si něco na zemi kolem a zaraž jim to do oční jamky. Jediné, co nedovol, je, aby vstali a začali zdrhat, přičemž jim hodíš nůž do zad. Buďme profesionálové. A přestaň bulet.“
Nale si setřel z čela pot. Právě se vrátil na lavici po denním tělesném cvičení a jeho ruce se ještě pořád třásly. Kdyby nebyl umírajícím mužem, obával by se o své zdraví.
Když inspektor opouštěl její byt, řekl, „Teď nám jistě budete hlásit cokoli podezřelého. Jestliže je opravdu na stanici někdo, kdo dělá problémy, musíme ho chytit dříve než piráti.“
„Určitě, slibuji,“ řekla Atira. Viděla, jak muž odchází, zavřela za ním dveře a spočinula svým čelem za povzdechu na chladné oceli dveří.