Všechny noci ve vesmíru jsou temné.
Thukkerové sledovali, jak se vše rozvíjí. Sestry EVE – veteráni mnohem více válek než kterákoli jiná síla v Novém Edenu, experti na přežití – vyrazily vpřed a byly zničeny v několika okamžicích. Pak vyrazili Krvaví nájezdníci, parazité na všem živém, a žili.
Sestry dosáhly zdroje své cesty a zjistily, že je zvláštní a děsivý.
Jeden z navigátorů přivolal kapitána na můstek. „Pane,“ řekl tónem mrtvě chladným jako šklebící se měsíc, „myslím, že tohle budete chtít vidět.“
Dokončovali hlídku v EC-P8R, když jim bylo ohlášeno čerstvé maso.
Antarův tým již nějakou dobu prováděl akce typu „ulov a zadrž“ a již začínal být pro Krvácení obětí přirozený. Zkušenosti záležely na výcviku každého, na původu i výdrži – bylo v obecném povědomí, že kdokoli, kdo nezblednul a nezvracel při svém prvním pověšení živých těl na hák, byl buď pro tuto práci dokonalý, nebo příliš šílený, aby mohl být na vesmírné lodi – ale každý Nájezdník nakonec došel k bodu, kdy se to, navzdory děsu číhajícího vzadu mysli, stalo snesitelným zážitkem.
„Toto je spirála, v níž jsme; dlouhá vlna vlnící se jedním konstantním směrem, aniž by kdykoli dorazila na břeh. Poslouchejte.“
Seděl jsem s nimi v jídelní síni naší nové lodi. S některými přítomnými jsem pracoval po roky. Jiní byli pro mne noví a přidali se k nám jako součásti procesu, jež jsem nyní cítil jako procesí.
Jonak a já jsme hnali své plavidlo zpět domů, když jsme dostali zprávu. Nedávno jsem změnil v Sestrách EVE týmy a konečně jsem se připojil k Útočišti. Mise byly vyčerpávající. Doufal jsem, že tohle bude pěkná a tichá cesta zpět na základnu s přeřazovacím brífinkem a trochou odpočinku.