Den sedmýV chladné, přehnaně osvětlené kovové chodbě stály na dostřel proti sobě tváří v tvář dvě ženy. Jeanelle, která je sem zavedla, pomalu sjela rukama k bokům a položila je na rukojeti svých pistolí. Skids, která je měla odjištěné, měla ruce za hlavou, jako kdyby si chtěla zdřímnout. Vypadala, jako kdyby se jí to vůbec netýkalo.
Jmenuji se Janus Bravour. Je mi třicet dva let. A brzy zemřu.
Místnost přede mnou je obrovská. Patřila vysoce postavenému caldarskému řediteli, který, stejně jako většina jeho druhu, byl na opačné straně barikády během vzpoury. Měl bych raději menší místnost. Místnost této velikosti znamená, že nedokážete vidět vše kolem sebe, nedokážete obsáhnout veškeré události, jež se dějí v jejím prostoru. A to je důležité. Když jste členem vedení Caldarského státu, musíte obsáhnout veškeré události v jejím prostoru, jinak se vymknou kontrole.
Kezti Sundara, Velkoadmirál Amarrského Imperiálního námořnictva, stál osamoceně pod klenbou obrovské katedrály, převyšován ikonami věčnosti, které se vzdáleně leskly pod světlem lamp. Zůstával zcela nehybný, pohled upřený ke klenbě nad hlavou. V těchto dnech je těžké nalézt v říši klidné okamžiky.
Jetek trpící nespavostí kráčel prázdnou chodbou a mířil na lodní galerii.
Každá loď měla někde vybudovánu vyhlídkovou galerii, jejíž účel se různil od oslav po pozorování. Na některých lodích to byla velká síň, vyzdobená a teplá, vybavená přístroji na sledování hvězd. Na jiných, menších lodích, to mohla být pouhá kajuta s oknem a informační videoobrazovkou, kde jste si mohli vyvolat veškeré lidské znalosti o planetách, které bylo možno vidět.
„Ale nikdo kvůli tomu po mně nepůjde, že?“
„Nemusíte se vůbec obávat. Agentura vám legálně bude krýt záda, uděláme vám pseudonym, takže budete zcela v pořádku.“